Článek
Zarezervovali jsme si last minute zájezd do Řecka. Nic velkého, žádný luxus, ale pár dní klidu u moře, sluníčko, knížka a večer sklenička vína. Na to jsme se těšili snad půl roku. A když přišel den odletu, byla jsem nervózní jako malá holka. Vstali jsme ve čtyři, nachystali kufry, jeli na letiště s velkým předstihem, jen aby se nic nezkomplikovalo. A stejně se všechno začalo sypat ještě dřív, než jsme se vůbec odlepili od země.
Najít sedadlo v letadle
Na letišti jsme hned při odbavení zjistili, že let má zpoždění. Nejprve to bylo jen o půl hodiny. Pak o hodinu. A pak o hodinu a půl. V hale bylo dusno, všude plno lidí, sedadla zabraná, děti pobíhaly sem a tam, rodiče už na pokraji sil, a já si říkala, že to přece zvládneme. Vždyť to je jen nepříjemnost na začátku, pak už to bude jen hezčí. Sedli jsme si na zem, vytáhli svačinu, otevřeli knížku a snažili se nedívat na hodiny. Po dvou hodinách se konečně ozvalo, že se jde na nástup. Úleva. Už jen najít sedačku v letadle, připoutat se, dát si sluchátka a vypnout.
Jenže sotva jsme došli k našim místům, bylo mi jasné, že tohle nebude žádná pohoda. Za námi čtyřčlenná rodina s malými dětmi, už v tu chvíli uplakanými, protivnými, hladovými a neklidnými. Rodiče vypadali, že by si radši dali panáka, ale místo toho se snažili uklidnit jedno, zatímco druhé kopalo do sedadla. A to přímo do toho mého. Už při rolování na dráhu jsem měla otlačená záda a žaludek jako na vodě. A to jsme se ještě ani nevznesli.
A pak to přišlo
Vzlet proběhl relativně hladce, ale po deseti minutách začalo to, čeho jsem se obávala. Nejdřív jedno dítě začalo kňourat, pak brečet, pak ječelo. Rodiče se snažili, nabízeli hračky, tablety, jídlo, pití, všechno. Nic nezabíralo. A já jsem si říkala, že přece musím mít pochopení. Sama mám děti, vím, jaké to je. Ale v tu chvíli jsem jen zatínala zuby a modlila se, ať už jsme tam. A pak to přišlo. Ta rána. Turbulence.
Letadlo se několikrát zhoupnulo a s ním i můj žaludek. A nejen můj. Ozval se první nechutný zvuk, takový ten vlhký, který poznáte i se zavřenýma očima. Otočila jsem hlavu a vedle mě malý kluk s otevřenou pusou, pobledlý a bezradný, zvracel rovnou do papírového sáčku, který ale evidentně přetékal. Matka zmateně hledala další sáček, letušky pobíhaly, na všech byl znát stres. A než jsme se stačili vzpamatovat, ozvalo se další dítě. Tentokrát z druhé strany uličky.
Letadlo mělo zpoždění
Dvě děti zvracející zároveň, jedna matka zoufale se snažící udržet situaci pod kontrolou a jeden letadlový prostor, kde se v mžiku rozšířil zápach, jaký bych nikomu nepřála. Začala jsem zhluboka dýchat pusou, ale ani to nepomáhalo. Můj muž vedle mě zezelenal a najednou jsem se přistihla, že si opírám čelo o plastový pultík a tiše se modlím, ať to celé skončí. Cítila jsem, jak se mi potí ruce, jak se mi žaludek kroutí, jak tohle rozhodně není ta romantická cesta, kterou jsem si vysnila. Letadlo mělo zpoždění, děti křičely, někteří cestující začali reptat nahlas, ale nikdo s tím nemohl nic udělat.
Nemůžete utéct. Nemůžete si otevřít okno. Nemůžete jít na vzduch. Jen sedíte, zavření v trubce vysoko nad zemí a doufáte, že se nezblázníte. Když jsme konečně přistáli, měla jsem pocit, že se rozpláču štěstím. Ale tím to neskončilo. Kufry byly mezi posledními, autobus do hotelu měl další zpoždění a já se jen smála. Unavená, vyčerpaná, lepkavá od potu, s čichem zamořeným nechtěnými pachy. Ale smála jsem se. Protože co jiného vám zbývá? Někdy je to celé tak absurdní, že si říkáte, že to snad nemůže být pravda.
Slunce, moře, klid
Později večer, když jsme už leželi na balkoně hotelového pokoje, s vínem v ruce a konečně v tichu, jsem se manžela zeptala, jestli někdy zažil horší cestu. Usmál se, podíval se na mě a řekl: „Ne. Ale přežili jsme. A teď už to může být jen lepší.“ A měl pravdu. Dovolená nakonec nebyla špatná. Slunce, moře, klid. Ale pokaždé, když jsme šli kolem odletové haly, mě zamrazilo. A když jsme se vraceli domů, modlila jsem se, ať sedíme vedle někoho dospělého, klidného, bez dětí, bez sáčků. A světě div se – cestou zpět bylo letadlo téměř prázdné, let hladký, bez jediného hluku. Ten první let mi ale dal lekci. Že i když máte všechno naplánované, vždycky se může něco pokazit. A že humor, trpělivost a hluboké dýchání jsou někdy to jediné, co vás zachrání. A možná ještě jeden čistý kapesník v kabelce. Protože člověk nikdy neví, co ho čeká tři kilometry nad zemí.
