Článek
Thajsko nám přišlo jako ideální. Teplo, moře, dobré jídlo a hlavně klid od každodenního shonu. Už při balení mě trochu překvapilo, že si manžel nepřibalil plavky. Prý je nepotřebuje. Tvrdil, že mu opalování nedělá dobře a že má od dětství citlivou kůži. Na slunce prý nesmí. Nechtěla jsem to rozporovat. Každý máme nějaké neduhy a já ho nechtěla nutit do něčeho, co by mu mohlo uškodit.
Dovolená začala poklidně. Já si užívala pláž, on trávil dny převážně ve stínu s knížkou nebo telefonem. Tvrdil, že mu to naprosto vyhovuje. I večer, když bylo příjemněji, zůstával většinou na pokoji. Říkala jsem si, že je to možná trochu škoda, ale že každý odpočívá jinak.
Zlom nastal třetí den. Šla jsem sama k bazénu. Sedla jsem si na lehátko, pustila si hudbu a chvíli jen tak pozorovala okolí. A tehdy jsem ho zahlédla. Stál na druhé straně bazénu, u baru. V plavkách, s drinkem v ruce, a rozhodně nevypadal, že by trpěl na slunce. Po pár minutách si sedl k jiné ženě. Smáli se, povídali si, a vypadali, jako by se znali víc než dobře.
Nevěděla jsem, jestli se mi to jen zdá. Ale pak jsem se šla projít kolem a slyšela, jak ji oslovuje jménem. Nešlo o náhodné seznámení. Znal ji. A zjevně dobře. Když jsem ho později konfrontovala, chvíli zapíral.
Pak přiznal, že žena u bazénu je jeho bývalá kolegyně. Prý se náhodou potkali, prý si jen povídali. A „alergie na slunce“? To byla jen výmluva, aby měl víc prostoru a nemusel se mnou trávit čas. Nešlo o zdraví. Šlo o to, že si sem přijel užít něco úplně jiného, než co jsme si slíbili.
Mrzelo mě to. Nejen kvůli němu, ale i kvůli sobě. Věřila jsem mu, respektovala jeho potřeby a na oplátku jsem dostala lež. Dovolená, na kterou jsem se těšila, se proměnila v něco, co bych nejradši vymazala.
Zůstala jsem tam ještě pár dní sama. Abych si dokázala, že si umím odpočinout i bez něj. A taky abych si připomněla, že důvěra není samozřejmost. Je to něco, co by si měl člověk zasloužit. A když ji zklame, těžko se vrací zpět.
