Článek
Náš ženatý majitel měl poměr s uklízečkou. A to, co následovalo, mi ukázalo, jak špinavý dokáže být korporátní svět.
Pan ředitel zůstával v kanceláři dlouho do večera, i když už tam nikdo nebyl. Kromě uklízečky Jany. Zpočátku jsem si ničeho nevšímala, ale pak začaly ty „náhody“ být příliš časté.
Jednou jsem se musela vrátit pozdě večer pro zapomenuté dokumenty. To, co jsem viděla přes prosklené dveře kanceláře, nebylo určeno pro moje oči. Ředitel a Jana v důvěrném objetí rozhodně neuklízeli kancelář. Rychle jsem odešla, ale bylo pozdě – oba si mě všimli.
Druhý den si mě zavolal ředitel do kanceláře. Čekala jsem okamžitou výpověď, ale místo toho přišla lukrativní nabídka. Tři sta tisíc odstupného za mlčení. Za to, co nikdo nesměl vědět. „Víte, moje žena je majitelkou padesáti procent firmy. Kdyby se to dozvěděla…“ nechal větu nedokončenou.
Byla jsem v šoku. Ne z toho, že má poměr – to se stává. Ale z té sumy, kterou mi nabídl za mlčení. Tři sta tisíc korun! To byl můj roční plat. Stačilo jen držet jazyk za zuby o něčem, co stejně nebyla moje věc.
Jenže pak začaly problémy. Jana dostala pozici office managerky, přestože neuměla ani základy administrativy. Měla služební auto, vlastní kancelář a plat vyšší než většina dlouholetých zaměstnanců. Lidé si začali šuškat, ale nikdo si netroufl nic říct nahlas.
Ředitelova žena často chodila do firmy. Byla milá, pracovitá a všichni ji měli rádi. Pokaždé, když jsem ji viděla, měla jsem v žaludku knedlík. Věděla jsem něco, co by mohlo zničit jejich společný život, a byla jsem zaplacená za to, abych mlčela.
Nejhorší byly firemní akce. Jana se chovala čím dál arogantněji, využívala svojí nové pozice k šikanování ostatních. Věděla, že ji kryji, a dávala mi to jasně najevo. Malé poznámky, posměšné pohledy. Jako by říkala „Můžu si dovolit cokoliv, protože ty, musíš držet jazyk za zuby“.
Po třech měsících jsem to nevydržela. Ne kvůli penězům – ty jsem už utratila za nové auto. Ale ten pocit, že jsem součástí něčeho špinavého, že svojí mlčenlivostí podporuji něco nemorálního, byl nesnesitelný.
Dala jsem výpověď. Ředitel byl překvapený, nabízel další peníze. Ale já už nemohla. Každé ráno jsem se na sebe nemohla podívat do zrcadla. Ty peníze byly špinavé a já se cítila hrozně.
Dnes, s odstupem času, vím, že jsem udělala chybu hned na začátku. Měla jsem odmítnout ty peníze, a dát výpověď ihned. Protože žádná suma není dost vysoká na to, aby vyvážila ztrátu sebeúcty.
Tohle není ojedinělý případ. Lidé jsou placeni za mlčení, za přehlížení nepravostí, za krytí špinavostí. A my všichni jsme součástí tohoto systému.
Takže až vám někdo nabídne peníze za mlčení, dvakrát si rozmyslete, jestli to stojí za to. Protože někdy je cena za mlčení vyšší než jakákoliv finanční odměna. Je to cena vaší integrity, vaší sebeúcty, vašeho klidu.
A já? Já dostala tvrdou lekci. Čisté svědomí je totiž cennější než plná peněženka.
