Článek
Tentokrát zůstal stát ve dveřích a díval se na mě s výrazem, který jsem na jeho tváři nikdy neviděla. Něco mezi provinilostí a odhodláním. „Mirko, musíme si promluvit,“ řekl nakonec. V tu chvíli jsem to věděla. Ještě, než vyslovil další větu, věděla jsem, co přijde. Čekala jsem to už několik měsíců. Ty pozdní příchody domů, vůně parfému, který jsem mu nekoupila já, tajné telefonáty v koupelně. Nebylo těžké si to poskládat. „Myslím, že bychom si měli dát pauzu,“ pokračoval, aniž by se mi podíval do očí. „Potřebuju si něco vyřešit, něco s prací… a se sebou.“
Nenávidím, když lidé nejsou upřímní. Jako bych nebyla dost inteligentní, abych pochopila, že po sedmnácti letech manželství a dvou dětech, které už jsou na vysoké, si najednou potřebuje „něco vyřešit“. Neřekla jsem nic, jen jsem přikývla a dál vyplňovala kolonky v daňovém přiznání. Uvnitř jsem se rozpadala na kusy, ale odmítala jsem mu dát to potěšení vidět mě zlomenou.
O tři dny později jsem zjistila, kdo je ta „práce“, kterou si potřebuje vyřešit. Jmenovala se Sandra, bylo jí třicet a pracovala jako grafička ve firmě, kde Petr dělal obchodního ředitele. Viděla jsem je spolu v kavárně na druhém konci města, kam jsem zašla s kamarádkou. Drželi se za ruce a smáli se, jako by svět kolem nich neexistoval. Ta holka vypadala jako mladší verze mě před patnácti lety.
První měsíce byly nejtěžší. Budila jsem se uprostřed noci s pocitem prázdnoty vedle mě v posteli. Chodila kolem jeho věcí, které tu nechal, a přemáhala nutkání je vyhodit nebo spálit na zahradě. Prázdné místo u stolu, jeho hrnek v kuchyni, vůně jeho kolínské v koupelně – všechno mě bodalo jako nůž.
Naši přátelé se rozdělili na dva tábory. Jedni stáli při mně a říkali, jaký je Petr idiot, že mě vyměnil za mladší model. Druzí se tvářili neutrálně, ale viděla jsem jim na očích, že si myslí, že jsem asi nebyla dost dobrá žena, když odešel. Možná jsem se málo snažila, možná jsem měla víc cvičit nebo se lépe oblékat. Přemýšlela jsem o tom, jestli mám bojovat, zkusit ho získat zpět, ale pak jsem si uvědomila, že to by byla ta největší potupa ze všech.
Místo toho jsem začala znovu žít. Nejdřív to byl jen vzdor – chtěla jsem mu dokázat, že mě nezlomil. Koupila jsem si nový účes, začala cvičit jógu, přihlásila se na kurz fotografování, který jsem vždycky chtěla zkusit, ale nikdy jsem nenašla čas. Postupně se z toho vzdoru stala radost. Zjistila jsem, že mám spoustu svobody a energie, kterou jsem dřív dávala do vztahu, který už dávno nefungoval, i když jsem si to nechtěla přiznat.
Půl roku po jeho odchodu jsem potkala Jirku. Nebyla to láska na první pohled, spíš přátelství, které postupně přerostlo v něco víc. Je rozvedený, má dvě dospělé děti jako já a rozumíme si tak, jak jsem si s Petrem nerozuměla už roky. Neříkám, že je to osudová láska, ale je to hezký, respektující vztah dvou dospělých lidí.
A pak, před měsícem, mi najednou přišla zpráva od Petra. Potřebuju s tebou mluvit.“ Souhlasila jsem, čistě ze zvědavosti. Sešli jsme se v té samé kavárně, kde jsem ho poprvé viděla se Sandrou. Ironie osudu. Vypadal starší. Unaveněji. Jeho sebevědomý úsměv zmizel, vlasy měl šedivější a kolem očí nové vrásky. „Udělal jsem strašnou chybu,“ začal bez okolků. „Sandra odešla. Uvědomil jsem si, že jsem zahodil to nejlepší, co jsem v životě měl. Tebe. Náš domov. Všechno.“
Seděla jsem tam a dívala se na muže, kterého jsem kdysi milovala tak, že jsem si nedovedla představit život bez něj. A necítila jsem vůbec nic. Ani zlost, ani zadostiučinění, ani lítost. Nic. „Je mi to líto,“ řekla jsem upřímně. „Ale už nemůžeš vrátit čas.“ „Dej mi ještě šanci,“ naléhal. „Vím, že jsem udělal chybu. Můžeme začít znovu.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Petře. Ty jsi udělal chybu, ale já ne. Já jsem konečně našla sebe samu. A víš co? Je mi líp než s tebou.“
Když jsem odcházela z kavárny, cítila jsem lehkost. Ne proto, že bych mu chtěla ublížit nebo se mu pomstít. Ale proto, že jsem konečně pochopila, že jediný člověk, bez kterého nemůžu žít, jsem já sama. A to je to nejcennější poznání, které mi jeho odchod přinesl.
