Článek
A tak zůstáváme doma. Už třetí léto v řadě. Když jsme spolu začínali, takový nebyl. Pamatuju si naši první společnou cestu – nebylo to nic luxusního, jen pár dní v kempu na jihu Čech, starý stan, mucholapka u světla a instantní káva z termosky. Ale bylo to naše. Byli jsme spolu, procházeli se, vařili na plyňáku a večer koukali na hvězdy. Mluvili jsme o tom, kam všude jednou pojedeme. Jak vezmeme děti k moři, jak si pronajmeme starý dům v Itálii, jak budeme objevovat svět. Zdálo se to jako něco samozřejmého. Něco, co k životu patří. A teď mám pocit, že jsem si to celé jenom vymyslela.
Manžel změnil práci. Začal víc počítat. Mít větší přehled o účtech. Jenže zatímco u jiných lidí to přináší klid, u něj to začalo budit úzkost. Z každé útraty se stala debata. Z každé debaty hádka. A z každé hádky ústup. Většinou z mojí strany. Zpočátku jsem to chápala. Je pravda, že všechno zdražilo. Že hypotéka není malá. Že děti stojí dost i bez dovolené. Jenže časem jsem začala vidět, že nejde o peníze. Že nejde o to, kolik co stojí. Ale o to, co je podle něj důležité. A dovolená, i ta nejskromnější, do toho prostě nezapadá.
Letos v březnu jsem mu ukázala inzerát na chatu u rybníka. Starší zařízení, vlastní vaření, bez bazénu, ale v krásné přírodě, jen kousek za městem. Cena za týden skoro směšná. Řekla jsem mu, že bych si přála jet aspoň tam. Kvůli dětem. Kvůli tomu, aby zažily něco jiného než hřiště před domem a výlet na babiččin dvorek. Jen zakroutil hlavou. „Za to bych radši koupil dřevo na zimu,“ řekl. A šel od toho. Bylo mi to líto. Nejen kvůli sobě. Ale kvůli holčičkám. Sára má šest a Eliška čtyři. V posledních týdnech si hrály, že jsou u moře. Dávaly si na hlavu ručníky jako turbany, natíraly se jogurtem a skákaly z gauče na koberec, který prohlásily za pláž. Smály se, ale mně se z toho chtělo brečet. Protože děti nemají přehled o výdajích. Děti neřeší rozpočty. Jen cítí, že některé věci se pořád odkládají. A že jiné děti jedou, zatímco ony ne.
Když jsem se o tom zmínila kamarádce, řekla mi, že to mám nechat být. Že to není taková tragédie. Že mají alespoň zdraví, zázemí, a že i na balkoně se dá udělat fajn léto. A já vím, že má pravdu. Ale něco ve mně stejně zůstává smutné. Protože já jsem nezažila žádné dětství plné výletů. Mí rodiče byli z generace, která dovolenou brala jako luxus. A tak jsme jezdili maximálně na chalupu, která byla víc o práci než o odpočinku. A já si tehdy slíbila, že až budu mít jednou vlastní rodinu, budu to dělat jinak. Jenže teď žiju v realitě, kde se opakuje přesně to samé. Jen s jiným kabátem. Můj muž sice nemluví o tom, že je to luxus, ale říká, že je to „zbytečné“. A já najednou nevím, jak moc se mám snažit. Jestli mám tlačit, přesvědčovat, nebo prostě přijmout, že tohle je náš způsob života.
Někdy si říkám, jestli bych to neměla prostě udělat sama. Vzít děti a někam s nimi odjet. Sama, bez něj. Ale bojím se. Ne kvůli tomu, že bych to nezvládla. Ale kvůli tomu, co by to znamenalo mezi námi. On by to bral jako zrazení. Jako důkaz, že ho obcházím. Že nerespektuju jeho postoj. A možná by měl i pravdu. Protože já už poslední dobou nevím, kde končí respekt a kde začíná rezignace. Vím, že je hodně žen, které to mají podobně. Že nejsme první ani poslední rodina, kde se názory na „potřebnost“ dovolené různí. Ale zároveň si myslím, že odpočinek není zbytečný. Že společné zážitky nejsou přepych. Že vidět děti, jak běhají po lese, jak se koupou v rybníce, jak si večer opékají buřty a smějí se u ohně, je důležitější než plná spíž. Protože tyhle chvíle se nedají dohnat zpětně. Nedají se uložit do mrazáku a vytáhnout za pár let. Dětství není věc, kterou si můžeme odložit na příhodnější dobu.
Někdy si připadám jako rozmazlená. Že by mi mělo stačit, co máme. Že bych měla být vděčná. A já vděčná jsem. Jen zároveň cítím, že bychom mohli mít víc. Ne v materiálním smyslu. Ale v tom prožitkovém. V tom, co nás drží pohromadě jako rodinu. Protože když jsou všední dny jen kolotočem práce, školky, vaření a úklidu, a víkendy jen nákupem a sekáním trávy, ztrácí se z toho kouzlo. A dovolená, i ta úplně obyčejná, je často jediná příležitost, kdy na sebe máme čas. Skutečně máme. Letos v létě zůstaneme doma. Už to vím. Už jsem to vzdala. Uděláme si alespoň piknik za městem, zajedeme do zoo, půjčíme si bazének na zahradu. Budu se snažit, aby to děti nevnímaly jako zklamání. Ale sama v sobě to jako zklamání vnímám. Protože vím, že by to šlo. Že by to nebylo tak těžké. Jen by se muselo chtít. Jenže když nechce druhý, jeden sám to neutáhne.
Možná se to změní. Možná příští rok. Možná jednou, až děti samy řeknou, že by chtěly jet k moři. Možná pak uslyší něco jiného než „vyhozené peníze“. Anebo taky ne. Třeba to bude pořád stejné. Třeba se naučíme dělat si radost jinak. Ale upřímně – já si tu naši první cestu v tom rozvrzaném stanu pamatuju dodnes. A vím, že nic, co bych si za ty roky koupila, mě nezahřálo tolik. Jen jsme tam byli spolu. A to je to, co bych chtěla, aby si pamatovaly i moje děti. Že jsme byli spolu. A že jsme někdy v létě jeli někam, kde nám bylo hezky.
