Článek
Sedím v práci a přemýšlím, jak vyjdu s posledními dvěma stovkami do výplaty. Je listopad, venku je zima a můj starý svetr už má díry na loktech. Nový si nemůžu dovolit, i když vydělávám přes třicet tisíc měsíčně. Proč? Protože můj manžel mi z výplaty dává jen tisíc korun kapesné. Zbytek si bere on.
„To je pro tvoje dobro, neumíš hospodařit s penězi,“ říká mi pokaždé, když mu přijde oznámení o příchozí platbě na účet. Jsme svoji osm let a postupně se dostal k tomu, že kontroluje každou korunu, kterou utratím.
Začalo to nenápadně. Krátce po svatbě navrhl, že bude spravovat rodinný rozpočet. „Zlato, já jsem ekonom, umím to s financemi lépe,“ argumentoval. Znělo to logicky. Souhlasila jsem, že moje výplata bude chodit na společný účet, ke kterému měl přístup pouze on.
První rok to vypadalo v pořádku. Platil účty, hypotéku, kupoval jídlo. Když jsem potřebovala peníze, dal mi je. Pak se ale něco změnilo. Začal kontrolovat účtenky, vyžadoval vysvětlení ke každému nákupu.
„Proč sis koupila tuhle rtěnku? Vždyť máš doma tři,“ vyčítal mi. „Káva s kamarádkou? To jsou vyhozené peníze.“ Postupně mi začal dávat méně a méně peněz, až se dostal k současné tisícovce měsíčně.
Moje kamarádka Petra to nechápe. Vždyť vyděláváš vlastní peníze! Jak ti je může brát? Já sama to dlouho nechápala. Ale když žijete s někým, kdo vám denně opakuje, že jste neschopná a nezodpovědná, začnete tomu věřit.
Minulý týden jsem prosila o peníze na nový svetr. Ten starý už je opravdu ostuda, v práci si toho všimli i kolegové. „Nový svetr? Vždyť máš plnou skříň oblečení,“ odbyl mě. Večer jsem ho viděla, jak si objednává nové golfové hole za dvacet tisíc.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Když potřebuju hygienické potřeby, musím ho prosit o peníze. Když chci koupit dárek mamince k narozeninám, musím se zpovídat, kolik to bude stát. Připadám si jako malé dítě, které škemrá o kapesné.
„Ale máš přece všechno, co potřebuješ,“ říká mi často. „Střechu nad hlavou, jídlo, oblečení.“ Ano, mám. Ale nemám svobodu. Nemám možnost rozhodovat o svých vlastních penězích, které si poctivě vydělám.
Dlouho jsem si namlouvala, že to dělá z lásky. Že mě chce chránit před utrácením. Ale pak jsem začala chodit na terapii - tajně, platím ji z peněz, které si střádám po stokorunách z „kapesného“.
Terapeutka mi otevřela oči. „To není láska, to je kontrola,“ řekla mi. „Finanční násilí je forma domácího násilí.“ Ta slova mě zasáhla jako blesk. Násilí? Já přece nejsem oběť domácího násilí. Nebo ano?
Začala jsem si všímat i dalších věcí. Jak kontroluje můj telefon. Jak mi zakazuje vídat se s přáteli. Jak kritizuje každé moje rozhodnutí. Finanční kontrola byla jen součást většího vzorce.
Minulý měsíc jsem si tajně založila vlastní účet. Zatím je prázdný, ale je můj. Je to malý krok ke svobodě. Příští měsíc chci změnit číslo účtu v práci, aby výplata chodila tam. Vím, že až to zjistí, bude zuřit.
Bojím se jeho reakce. Bojím se změny. Ale ještě víc se bojím žít takhle dál. Nechci být loutka, kterou někdo ovládá přes peněženku. Chci být zase sama sebou.
Včera jsem potkala spolužačku ze střední. Pamatovala si mě jako sebevědomou holku, co měla velké plány. „Co se s tebou stalo?“ zeptala se mě přímo. Neměla jsem odpověď. Ale v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc se chci té staré verze sebe sama vrátit.
Píšu tento příběh, protože vím, že nejsem sama. Kolik žen žije v podobné situaci? Kolik z nich si, stejně jako já, dlouho neuvědomovalo, že tohle není normální?
Finanční násilí je zákeřné. Není na něm modřin, nezanechává viditelné jizvy. Ale ničí vaši důstojnost, sebevědomí a svobodu stejně účinně jako rány.
Příští týden mám schůzku s právničkou. Našla jsem si ji přes organizaci, která pomáhá ženám v podobné situaci. Konečně jsem připravená udělat změnu. Vím, že to nebude lehké. Ale tisícovka měsíčně z vlastní výplaty? To není manželství, to je vězení.
A já už nechci být vězeň ve vlastním životě. Chci být zase ta holka, co si může koupit nový svetr, když ten starý doslouží. Ta, co se nemusí zpovídat z každé utracené koruny. Ta, co se nebojí být sama sebou.
Protože život je příliš krátký na to, abychom ho prožili ve strachu. A peníze, které si vydělám, jsou moje právo, ne jeho nástroj kontroly.
Zdroj: Autorský text
