Článek
Čtyřicet let manželství, dva dospělé syny, krásný dům se zahradou. Vždycky jsme žili normální, střední život. Až do loňského roku, kdy Karla posedl strach z chudoby. A teď? Teď jsme terčem posměchu celé ulice.
Začalo to nenápadně. Karel začal sledovat zprávy o inflaci, o důchodech, o ekonomické krizi. Normální věc, řeknete si. Jenže pak se to začalo stupňovat. Nejdřív to byly jen drobnosti – zhasínal všude světla, počítal každou korunu v obchodě, začal si zapisovat každý výdaj do sešitu.
Pak ale přišly věci, které už normální nejsou. Začal sbírat dešťovou vodu do všech možných nádob na zahradě – prý ušetříme za zalévání. Vypadá to jako smetiště. Přestal sekat trávník – prý benzín do sekačky je drahý. Naše kdysi upravená zahrada teď vypadá jako džungle.
Ale to není všechno. Minulý měsíc jsem ho přistihla, jak v pět ráno prochází popelnice sousedů. Hledal vyhozené věci, které by se „ještě mohly hodit“. Když jsem mu řekla, že nám dělá ostudu, odpověděl, že za pár let mi poděkuji, až budeme mít z čeho žít.
Náš dům se pomalu mění ve skladiště. Karel nosí domů všechno, co někde najde – staré noviny (jednou budou vzácné), rozbité elektronické přístroje (součástky se budou hodit), dokonce i prázdné sklenice od okurek v krizi budou mít cenu zlata.
Sousedi si už začali všímat. Paní Nováková, která bydlí naproti, se mě onehdy ptala, jestli nemáme finanční problémy. Viděla Karla, jak v neděli ráno sbírá prázdné plechovky v parku. Chtěla jsem se propadnout hanbou.
Naši synové jsou zděšení. Když přijedou na návštěvu, nemohou uvěřit, co se z jejich otce stalo. Minule chtěl mladší syn vzít děti na zmrzlinu, ale Karel začal přednášku o tom, jak jsou to vyhozené peníze a že by si měli radši našetřit na horší časy.
Zkoušela jsem s ním mluvit. Vysvětlovat mu, že máme našetřeno, že naše děti jsou zajištěné, že se nemusíme bát budoucnosti. Ale on jen opakuje statistiky o inflaci a vypráví historky o lidech, kteří skončili na ulici.
Vrchol přišel minulý týden. Karel objevil v kontejneru starý gauč. Přitáhl ho domů a postavil na verandu – prý kdyby někdo potřeboval přespat v době krize. Ten gauč je plesnivý a zapáchá. Sousedi se už ani nesnaží skrývat pohoršené pohledy.
Včera jsem ho našla, jak v garáži přepočítává konzervy. Má jich tam stovky, možná tisíce. „To je naše pojistka,“ říká. „Až přijde krize, budeme připravení.“ Jenže já vím, že takhle to dál nejde.
Zkoušela jsem ho přesvědčit, aby navštívil psychologa. Odmítl. Prý není blázen, jen realisticky uvažuje o budoucnosti. Ale já vidím, jak se mění. Jak se z milujícího manžela a hrdého dědečka stává posedlý sběrač, který vidí katastrofu za každým rohem.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Dívat se, jak člověk, kterého milujete, podléhá iracionálnímu strachu. Jak se mění před očima. Jak ničí naši pověst v sousedství, které jsme budovali desítky let.
Minulý víkend jsem sebrala odvahu a udělala velký úklid, když byl Karel na procházce. Vyhodila jsem část jeho „pokladů“. Když to zjistil, plakal. Skutečně plakal nad vyhozenými novinami a prázdnými plechovkami.
Naši sousedé už o nás mluví jako o „těch bláznech s tou džunglí a harampádím“. Děti se stydí pozvat kamarády. A já? Já se každé ráno budím s obavou, co nového Karel vymyslí.
Vím, že strach ze stáří a chudoby je reálný. Ale tohle už překročilo všechny meze. Můj manžel se změnil v posedlého člověka, který ničí naši důstojnost ve jménu „přípravy na horší časy“.
Strach z budoucnosti je normální, ale nesmíme mu dovolit, aby ovládl náš život. Nesmíme obětovat přítomnost kvůli hypotetické budoucnosti.
Zítra jdeme k psychologovi. Synové ho přesvědčili, ať to zkusí. Je to možná poslední šance, jak zachránit nejen naše manželství, ale i Karlovu důstojnost. Protože takhle to dál nejde. Nechci být „ta bláznivá rodina“ z konce ulice. Chci zpět svého manžela.
