Článek
Ale nevěnovala jsem tomu tolik pozornosti, vždyť každý máme občas den, kdy se necítíme dobře. Jenže u něj to trvalo týdny. Možná i měsíce. A pak se to stalo.
Malý sešit s velkým obsahem
Jedno odpoledne za mnou přišel náš syn. V ruce držel obyčejný černý sešit. Řekl, že ho našel pod polštářem v ložnici. Myslela jsem, že jde o nějaký zápisník z práce nebo poznámky k financím. Ale když jsem sešit otevřela, zůstala jsem stát jako přikovaná.
Byly tam záznamy. Každý den jedna věta, někdy dvě. A všechny měly jedno společné, byly o mně. Ne o hezkých chvílích, ne o dětech, ne o životě. Jen o tom, co jsem udělala špatně. „Zase nechala špinavý hrnek na stole.“ „Přišla o deset minut později.“ „Mluvila příliš nahlas.“ „Smála se nevhodně.“ Jedna výtka za druhou. Jakýsi deník mých selhání.
Pocity, které se těžko popisují
V první chvíli jsem si myslela, že jde o vtip. Jenže to pokračovalo stránku za stránkou. Byl to systematický záznam toho, co mu na mně vadí. Ani jednou jsem v tom sešitě nenašla něco pozitivního. Ani jednou nepochválil, že jsem pracovala až do noci, že jsem zvládla školu, domácnost i nemocné děti. Nic.
Ten večer jsem s ním chtěla mluvit. Ukázat mu, co jsme našli. Ale místo omluvy přišlo jen pokrčení ramen. Prý jsem to přece neměla číst. A že je to jeho soukromá terapie. Místo toho, aby mi to říkal do očí, si to zapisoval, aby „to nevybublalo ve špatnou chvíli“.
Nejvíc mě bolelo, že to našel náš syn
Syn je vnímavý. Chápal, že něco není v pořádku. Viděl, jak mi po tvářích stékají slzy, a ptal se, proč je táta na mě tak zlý. A já nevěděla, co odpovědět. Nechtěla jsem ho zatahovat do dospělých věcí, ale zároveň nešlo předstírat, že se nic nestalo. Dnes už ten sešit neexistuje. Spálila jsem ho. Ne ze vzteku, ale proto, že jsem nechtěla, aby ho jednou našel znovu třeba někde zapomenutý.
A hlavně proto, že jsem nechtěla, aby něco takového dál existovalo mezi námi. Zůstalo ve mně zklamání. A dlouhé přemýšlení, co vlastně náš vztah znamená. Jestli jsme tým, nebo jen dva jednotlivci, kteří vedle sebe žijí a vedou si deníky. Možná se k sobě jednou najdeme cestu. Ale vím jistě, že už nikdy nechci být v něčích očích jen soupisem chyb.
