Článek
Nikdy bych nevěřil, že budu psát tenhle příběh. Po dvaceti letech manželství, dvou dětech a společném životě moje žena odešla. Ne kvůli jinému chlapovi, jak by si každý myslel. Odešla kvůli svému „novému koníčku“ - začala pít a našla si partu podobně „naladěných“ přátel. Začalo to nenápadně. Občasné sklenky vína po práci, pak pravidelné „dámské jízdy“ s kolegyněmi. Říkal jsem si, že si zaslouží trochu odreagování. Vždyť celý život byla vzorná matka a manželka. Ale pak se to začalo měnit.
Z jedné sklenky byly dvě lahve. Z pátečních večerů byly každodenní návraty nad ránem. Začala zanedbávat práci, děti, domácnost. Všechno se točilo jen kolem jejích nových „přátel“ a alkoholu. Jako by najednou objevila úplně jiný svět. Nejhorší byly ty výmluvy. „Však si jen užívám života.“ „Ty mi nepřeješ trochu zábavy?“ „Konečně jsem našla lidi, kteří mi rozumí.“ Její noví „přátelé“ byli banda štamgastů z místní hospody, ale ona v nich viděla spřízněné duše.
Děti to nesou těžce. Šestnáctiletá dcera se za mámu stydí, když ji vidí potácet se po městě. Syn přestal zvát kamarády domů, protože nikdy nevěděl, v jakém stavu mámu najdou. A ona? Jako by jí to bylo jedno. Její nový život byl důležitější než rodina. Snažil jsem se s ní mluvit. Nabízel jsem pomoc, terapii, cokoliv. Ale ona nevidí problém. Prý konečně žije. Že my ostatní jsme ti divní, protože nechápeme její „svobodu“. Svobodu proměněnou v závislost.
Teď bydlí někde na ubytovně. Chodí z hospody do hospody se svou novou „rodinou“ - partou těch, kteří už nemají co ztratit. Občas zavolá dětem, většinou pod vlivem. Slibuje, že se změní, že se vrátí. Ale druhý den je všechno při starém. Je to k nevíře, jak se člověk může změnit. Jak může někdo zahodit dvacet let života kvůli flašce. Jak může matka vyměnit své děti za partu v hospodě. Ale stalo se to. A my se s tím musíme nějak poprat a vyrovnat. Děti dělají, že ji nevidí. A já? Já se snažím pochopit, kde se stala chyba.
Někdy přemýšlím, jestli jsme mohli udělat něco jinak. Jestli jsme mohli ten její pád zastavit. Ale asi ne. Když někdo propadne takovému neodolatelnému koníčku, je to jeho volba. My můžeme jen bezmocně přihlížet a doufat, že jednou najde cestu zpátky. Zatím se snažíme žít dál. Vařím, peru, starám se o děti. Učíme se fungovat bez ní. Ale je to těžké.
Zvlášť když víme, že někde venku se naše stále ještě máma a manželka potácí od hospody k hospodě s bandou podobně ztracených duší. A co je nejhorší? Že už ani nedoufám v happy end. Že už nečekám, že se vrátí ta žena, kterou jsem kdysi tak bezmezně miloval. Protože ta žena už neexistuje. Zůstala jen její prázdná schránka naplněná alkoholem a falešnými přáteli z hospody.
