Článek
Do výplaty zbývá týden a my máme doma jen rohlíky a margarín. Mezitím mi přišla SMS od manželky: „Jsem s holkami na kávě, pak jdeme na kosmetiku.“ A já vím, že zase utratí peníze, které nemáme.
Pracuji jako skladník, vydělávám 28 tisíc čistého. Není to málo, ale také ne dost na životní styl, který si moje žena Petra vysní. Ona pracuje na částečný úvazek v butiku, ale většinu své výplaty utratí za „nezbytnosti“ - kosmetiku, kadeřníka, kavárny s kamarádkami.
Minulý týden přišla domů nadšená, že ušetřila - koupila si kabelku v akci za „pouhých“ pět tisíc. Když jsem jí připomněl, že děti potřebují nové boty do školy, odbyla mě s tím, že „to nějak vyřešíme“. Jenže jak, když všechny peníze padnou na její "společenský život"?
Každé ráno si kupuje snídani v drahé kavárně - „protože se tam schází všechny holky z okolí“. Káva za 90 korun, croissant za 60. Mezitím naše děti snídají rohlík s margarínem, protože „musíme šetřit“. Ta ironie mě zabíjí.
Nejhorší jsou její kamarádky. Všechny jsou manželky právníků, doktorů, podnikatelů. Petra se jim chce vyrovnat, ale zapomíná, že my na takový život nemáme. Každý týden s nimi chodí na „dámské večery“ - restaurace, kino, nákupy. A pak doma počítáme, jestli máme na školní obědy pro děti.
Když jí to vyčítám, obviňuje mě, že jí nepřeju trochu radosti. „Ty nechápeš, jak je důležité udržovat společenské kontakty,“ říká. Ne, nechápu. Nechápu, jak může být důležitější mít nové nehty než jídlo v lednici.
Včera jsem si musel půjčit peníze od kolegy v práci, abych mohl koupit dcerce učebnice. Petra ten samý den utratila tisícovku za novou rtěnku a krém, „protože byly ve slevě“. Když vidím, jak naše děti jedí pořád jen rohlíky a těstoviny, zatímco ona si dává každý den oběd v restauraci s kamarádkami, je mi do breku.
Jak mám vysvětlit dospělé ženě, že si nemůže žít nad poměry? Že předstírat bohatý život na úkor vlastních dětí není normální?
Petra žije v nějakém svém světě. Sleduje influencerky na Instagramu, sní o luxusním životě. Ale realita je jiná. Jsme normální rodina s průměrným příjmem. Nemůžeme si dovolit značkové oblečení, drahé kavárny a kosmetické salony.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Vidím, jak děti chápou, že nemáme peníze. Jak se stydí před spolužáky, že nemají svačiny jako ostatní. A přitom jejich matka utrácí za nesmysly, které nepotřebujeme.
Snažil jsem se zavést rodinný rozpočet, společné plánování výdajů. Petra souhlasila - a za dva dny si šla koupit nové boty, „protože byly v akci“. Nechápu, jak může být někdo tak slepý k realitě.
A tak tu sedím, počítám drobné do konce měsíce a přemýšlím, co bude dál. Protože takhle to nejde donekonečna. Buď Petra pochopí, že musíme žít podle našich možností, nebo se jednoho dne probudíme v dluzích, ze kterých se nevyhrabeme.
Protože život není Instagram. Není to o značkových kabelkách a drahých kavárnách. Je to o zodpovědnosti, o rodině, o tom postarat se nejdřív o základní potřeby dětí. A dokud to Petra nepochopí, budeme dál jíst suché rohlíky, zatímco ona si bude hrát na milionářku.
Zdroje: Autorský článek
