Článek
Zprvu jsem to bral jako vtip
Když mi manželka ukázala na Instagramu, že existují realistické panenky miminek, přišlo mi to zvláštní. Ale ne řešitelně zvláštní. Vysvětlovala, že některé ženy, které třeba nemůžou mít děti, si takhle „léčí“ mateřské pudy. Říkal jsem si – OK, lidi si dneska léčí všechno možný, proč ne i takhle. Smáli jsme se tomu.
Jenže asi o měsíc později přišla domů s obrovskou krabicí a leskem v očích. „Koupila jsem ji,“ oznámila. A když tu krabici otevřela, ztuhnul jsem. Vypadalo to jako živé dítě. Mělo řasy, reálnou kůži, váhu jako skutečné novorozeně. Měla pro něj i oblečky, dudlík, deku. Oznámila mi, že se jmenuje Amálka.
50 tisíc za kus silikonu
První otázka byla jasná – kolik to stálo? Až když bez mrknutí oka řekla „padesát tisíc“, došlo mi, že tohle už není jen zábava. Mluvila o tom, jako kdyby si pořídila nového člena rodiny. A taky se tak začala chovat. Vstávala v noci „na krmení“, nosila ji v šátku, mluvila na ni jako na živé dítě. Všechno ostatní šlo stranou.
Nejdřív jsem se snažil být trpělivý. Máme za sebou dva potraty, vím, že ji to zasáhlo. Ale říkala mi, že už to má srovnané. A hlavně – o terapii nechtěla nikdy slyšet. Když jsem to zmínil teď, úplně vybuchla. Prý že ji zrazuju, že jsem bezcitný, že nechápu, co pro ni Amálka znamená.
Zbláznil se svět, nebo já?
Byl jsem naštvaný, zmatený, ale hlavně mi bylo smutno. Mám vedle sebe ženu, se kterou jsem plánoval děti, cestování, obyčejný život. A místo toho spíme v ložnici, kde uprostřed postele leží figurína, kterou nesmím ani špatně přikrýt, aby jí „nebyla zima“. Když jsme měli jít na večeři s kamarády, odmítla. Že nemůže nechat malou doma samotnou.
Začal jsem pochybovat, jestli jsem normální já, nebo svět kolem mě. Ve dne vypadá všechno víceméně jako dřív – vaří, uklízí, pracuje z domova. Ale stačí chvíle volna a už ji má na hrudi, houpe ji, mění jí plínku. Je přesvědčená, že jí tahle panenka pomáhá. Ale mně to připadá jako útěk z reality. A taky jako tichý rozklad našeho manželství.
Jako bych přestal existovat
Už si ani nepamatuju, kdy jsme spolu naposledy zašli ven. Když jí říkám, že mi chybí, jen mávne rukou, že přeháním. Ale nepřeháním. Když sedíme u večeře, místo abychom si povídali, ona drží v ruce „Amálku“ a houpá ji. Někdy mám pocit, že kdybych z bytu prostě odešel, ani si toho nevšimne.
Zkoušel jsem si o tom promluvit s kamarádem. Řekl, ať to neřeším, že ženský maj někdy výkyvy a že to přejde. Ale tohle není výkyv. Tohle je každodenní soužití se silikonovým dítětem, které mě postupně vytlačuje z vlastního domova.
Láska jako vedlejší ztráta
Neříkám, že ji nemiluju. Ale nevím, jak s ní mám být, když se odmítá bavit o reálných věcech. Máme peníze na účtu, ale ona je ochotná je utrácet za další oblečky pro panenku. Plánovala prý, že si pořídí i kočárek a možná další „sourozence“. Prý aby Amálce nebylo smutno.
Připadám si jak ve špatném snu. Nechci ji nechat samotnou, ale zároveň už nevím, jak jí být partnerem. Nechci se stát jen přihlížejícím – ale ona mě k ničemu víc nepouští.
Co když už není cesty zpět?
Zvažuju, že na chvíli odejdu. Dám jí prostor. Možná si uvědomí, že tohle není normální. Možná se probudí. Nebo si uvědomím já, že se musím zachránit sám. Protože tak, jak to je teď, nemůžeme pokračovat.
Jmenuju se Jan, je mi 35 let. Bydlíme v Brně. A doma mám ženu, která mě milovala. Teď miluje panenku, která se nikdy neprobudí, nezapláče, ani nevyroste.
Zdroj: Jan P., Brno
