Článek
Odpověď přišla během tří vteřin: „Pizzu! S extra sýrem!“ Zvolal náš osmiletý Tomáš s výrazem, jako by právě vynalezl kolo. Pokrčil jsem rameny, otevřel aplikaci a objednal. Pizzerii máme rádi. Dělají tam poctivé těsto, nepřehání to s kečupem, a když si připlatíte za něco navíc, většinou to opravdu navíc dostanete. Tomáš má rád jednoduchou pizzu. Žádné ančovičky, žádné houby, žádné experimenty. Jen sýr, a hodně. Tak jsem mu vybral základní margheritu, přidal extra sýr a byl spokojený, že máme vyřešeno.
Dorazila za necelou půl hodinu, jak slíbili. Donesl jsem krabice na stůl, otevřel je, a hned mi bylo divné, že něco chybí. V jedné krabici leželo cosi, co připomínalo roztavenou deku z eidamu. Bez okrajů. Bez zabarvení. Bez těsta. Jen roztavená žlutá hmota nalepená na alobalu. A v tom se ozval Tomášův hlas. Hlas, který rozčísnul ticho v kuchyni i naši náladu.
„Tati, já chtěl pizzu s extra sýrem. Ne sýr s extra pizzou!“
Rozesmál nás všechny. Dokonce i manželku, která původně z koupelny jen zavolala „co to tak divně voní?“ Smáli jsme se tomu upřímně. Tomáš si mezitím přivoněl k roztavenému sýru, opatrně se dotkl prstem a suše pronesl: „Tohle bych nejedl, ani kdybych byl myš.“
Původně jsem chtěl být naštvaný. Někde ve mně to samozřejmě vřelo. Objednávka za dvě stovky, dítě hladové, večer zkažený. Ale ten jeho pohled, ta poznámka, ten nadhled… Udělal z toho trapasu malou domácí komedii. Vzal jsem telefon, zavolal do pizzerie a řekl, co se stalo. Odpověď? „To si děláte legraci, vážně to přišlo bez těsta?“ Jo. Váženě.
Slečna na telefonu se smála stejně jako my. „Tohle musíme vidět,“ řekla a poprosila mě, jestli bych to mohl přinést zpět. Ne abychom si stěžovali, ale protože jim to přišlo tak absurdní, že chtěli vidět, co jejich kuchař právě vypustil do světa. Tak jsem sbalil pizzu bez těsta a vydal se s Tomášem zpátky do pizzerie.
Přivítali nás jako staré známé. U pultu stála celá směna. Jeden kuchař, dvě servírky, slečna z telefonu. A když Tomáš položil krabici na pult, otevřel ji a řekl „tady máte vaši sýrovou sochu“, ozval se výbuch smíchu. Vážně. Normálně se smáli jako na Silvestra. Ten mladý kuchař si dal facku do čela a uznal: „Těsto jsem zapomněl. Poprvé v životě.“
Dostali jsme novou pizzu zdarma, navrch ještě láhev domácí limonády a upřímné díky, že jsme to vzali s humorem. A já jsem si v tu chvíli uvědomil, jak důležité je mít vedle sebe dítě, které vás naučí brát věci s lehkostí. Já bych se možná rozčiloval, možná bych napsal recenzi. Ale díky Tomášovi z toho byla historka, na kterou budeme vzpomínat ještě roky. A pizzerie? Taky. Slečna za pultem nám na rozloučenou řekla: „Tohle byla naše první pizza bez podlahy.“
Když jsme šli domů, držel jsem Tomáše za ruku a přemýšlel, kolik toho nás děti vlastně učí. Jak dokážou převrátit malér ve veselí, jak jim stačí málo k radosti, jak v jejich světě není všechno katastrofa. My dospělí často zapomeneme, že humor je zbraň, kterou si můžeme vybrat úplně kdykoli. Ne vždy se to hodí, ne vždy to jde. Ale když to jde, je škoda to neudělat.
Doma si pak Tomáš sedl na gauč, do jedné ruky pizzu, do druhé ovladač, a pronesl: „Dneska byl dob den. Měli jsme pizzu a slávu.“ A mě napadlo, že i když to byla vlastně úplná blbost, tahle „pizze bez těsta“ pro mě bude možná tím nejlepším jídlem roku. Protože chutnala po smíchu, po lehkosti, po tom, co už nám někdy chybí.
A tak kdykoli příště bude něco jinak, než mělo být, vzpomenu si na Tomášovu poznámku a na roztavený eidam v krabici. Protože v ten večer nešlo o pizzu. Šlo o to, že když máte s kým se smát, i sýrová katastrofa má svoje kouzlo.
