Článek
Nečekala jsem, že mě někdo bude okukovat nebo si o mně něco myslet. Ale přesně to se stalo. Vešla jsem do jednoho menšího butiku s dražším oblečením. Už u dveří mě prodavačka sjela pohledem, který člověka donutí stáhnout se. Ani „dobrý den“ neřekla. Jen mě rychle přeměřila a otočila se zpátky k ramínkům. Bylo mi to nepříjemné, ale snažila jsem se tomu nepřikládat váhu.
„To si asi jen prohlížíte, že?“
Chodila jsem mezi stojany, zaujalo mě pár věcí – baví mě hezké kousky, i když je vždycky dobře zvážím. Když jsem vytáhla šaty z nové kolekce, slyšela jsem za sebou hlas: „To si asi jen prohlížíte, že? Tyhle jsou dost drahé.“ Podívala jsem se na ni a jen kývla. Nechtěla jsem se hádat.
Pak přišla druhá prodavačka. O něco milejší, ale z jejího tónu bylo stejně jasné, že si myslí svoje. Vzala jsem si tři věci do kabinky. Nikdo se nezeptal, jestli chci pomoct, poradit. Zato dvě slečny, které přišly po mně, obletovali s úsměvem jako VIP zákaznice. Byly mladší, hezky upravené, s kabelkami, které já nikdy nepotřebovala.
Když jsem šla k pokladně, nastalo ticho
V kabince jsem se rozhodla. Šaty seděly krásně. Blůza taky. A kabát? Ten jsem chtěla už dlouho, jen jsem ho dosud nikde nenašla podle svých představ. Sešla jsem k pokladně. Nikdo se neusmíval, nikdo nic neříkal.
A pak jsem vytáhla kartu. Platba prošla. A s ní i jejich tón
V momentě, kdy terminál zapípal a ukázal „schváleno“, jako kdyby se něco změnilo. „Děkujeme, paní,“ zaznělo s najednou přehnanou srdečností. „To byl skvělý výběr, ten kabát vám opravdu sluší.“ Mluvily teď obě. Usmívaly se. Zvaly mě, ať se příště určitě zastavím, že budou mít novinky. Úplně jiný přístup než před deseti minutami.
Usmála jsem se. Ale jinak. Uvnitř to ve mně bublalo. Nehněvala jsem se, spíš mě to zklamalo. Co se změnilo? Jen to, že jsem zaplatila. Najednou už nevadilo, že mám mikinu a větrné vlasy. Najednou jsem byla „paní“, ne někdo, kdo se jen kouká.
Nešlo mi o to, abych někomu něco dokazovala. Ale ten zážitek mě zasáhl. Připomněl mi, jak rychle lidé soudí podle vzhledu. Jak často zapomínáme, že pod obyčejným oblečením může být někdo s příběhem, hodnotami, zkušenostmi. A že důstojnost by měla být zadarmo – ne až po zaplacení.
