Článek
A najednou už nebyl jen v hlavě, ale i v těle. V žaludku, co se stahoval, kdykoli zhasl mobil. V hrudníku, který tíhl jako kámen, když se zdržel v práci. A pak přišlo to, co je horší než důkaz. Ta jistota bez důkazu. Ten bod, kdy víte, že už to není podezření, ale realita. A přitom stejně nemůžete nic říct. Protože by to znamenalo, že všechno praskne. A že budete muset něco udělat. A já nic udělat neumím.
Jsem s ním skoro dvacet let. Poznali jsme se na oslavě kamarádky, já měla za sebou jedno rozbité soužití a dvě malé děti. On byl ten, kdo přišel s klidem. S tím, že všechno bude v pohodě. Nikdy nebyl výřečný, ale byl jistý. Věděl, co chce, choval se férově, uměl zatopit, opravit, mlčet ve správnou chvíli. A já si řekla, že přesně tohle potřebuju. Ne žádnou romantiku jako z filmu. Ale stabilitu. Někdo, kdo se mnou prostě bude. Kdo přijde domů, dá pusu, pustí si zprávy, večer mi přiloží deku na nohy, když usnu u televize. A dlouho to tak i bylo. Normální život, takový ten bez dramat, bez velkých zlomů. Lidi se divili, že se nehádáme. Ale my jsme prostě jen každý trochu jinde. Já mluvím, on mlčí. Já se ptám, on pokrčí rameny. Fungovalo to.
A pak jsem jednou zjistila, že měl milenku. Bylo to asi před šesti lety. Dozvěděla jsem se to náhodou. Ne z jeho mobilu – do těch já nelezu. Ale přes kamaráda, který je viděl spolu v kavárně. Ne poprvé, ne náhodně. S ní mluvil jinak. S ní se smál. Prý mu svítily oči. Zatmělo se mi tehdy před očima, ale neudělala jsem nic. Jen jsem se ho zeptala – klidně, rovně, bez scén. A on mi řekl, že jo. Že si s někým psal, že se vídali, ale že nic nebylo vážné. Že to byl úlet. Že se necítil doma dobře, že jsme si odcizení. A já ho tehdy nechala. Odpustila jsem. Nebo spíš – rozhodla jsem se, že to přejdu. Že ho nenechám odejít. Že to zvládneme.
Zpětně nevím, jestli to bylo správné. Možná jsem si měla tehdy zabalit. Ale měla jsem strach. Děti ho měly rády, dům byl jeho, práce byla nejistá, já byla unavená. A taky jsem ho pořád milovala. Aspoň tehdy jsem si to myslela. Jenže od té doby už to nebylo stejné. I když se snažil, byl jiný. Víc odtažitý. Jako by něco zůstalo viset ve vzduchu. Jako bych už nikdy nebyla dost. A hlavně – jako bych se pořád měla bát, kdy přijde další.
A teď vím, že přišla. Nevím jak vypadá, nevím kde se potkali. Ale poznám to podle něj. Má ten stejný výraz jako tehdy. To zvláštní napětí, to, že je najednou milejší, že mi bezdůvodně přinese čokoládu nebo utře nádobí. Jako by něco zahlazoval. Jako by se snažil být lepší – ale ne kvůli mně, ale kvůli sobě. Aby neměl výčitky. Aby si to mohl ospravedlnit. Jsem si jistá. I když nemám důkaz. Ale copak žena potřebuje důkaz, aby poznala, že je odstavená?
Všimla jsem si toho před pár měsíci. Přichází domů později, ale hlavně – má ten jiný dech. Jako když někdo uteče z jiného světa a ještě je trochu naladěný na cizí frekvenci. Už nemá ten klid. Má v sobě něco jako nervozitu. Nebo možná rozpolcenost. Snaží se být přítomný, ale není. Je tělem doma a hlavou jinde. A když se ho zeptám, řekne, že je unavený. Nebo že má moc práce. Anebo že si něco vymýšlím. A já to nechávám být. Mlčím. Zatím. Ale dusí mě to.
Ne proto, že bych mu to nepřála. Ale proto, že se cítím zrazená. Zase. Po všem, co jsme spolu prošli. Po těch letech, kdy jsem byla trpělivá, kdy jsem neřvala, nedělala scény, kdy jsem hledala chyby u sebe. Kdy jsem přijímala, že není moc na doteky, že sex je jednou za měsíc, že radši kouká do zpráv než mi do očí. Přijímala jsem to, protože jsem ho brala takového, jaký je. A on si teď zase našel někoho jiného. A já tu sedím, dívám se na něj, jak si nalévá víno a dívá se na hokej, a přemýšlím, kdo mu to víno naléval včera.
Nejsem hysterka. Nechci ho sledovat, nechci mu hrabat v telefonu. Ale zároveň nechci žít ve lži. Nechci být ta, která dělá, že nevidí. Jenže nevím, co mám dělat. Říct mu to? „Vím, že máš další.“ A čekat, že popře. Že se urazí. Že otočí vinu na mě. Že se zeptá, proč ho podezírám, když mu nic nedokážu. Nebo odejde. A co pak? Já nemám kam jít. Mám práci, ale sotva na nájem. Dům je napsaný na něj. A děti? Už jsou dospělé, ale pořád cítím, že kdybych odešla, všechno by se rozpadlo. Celá ta tenká síť, kterou jsme roky drželi pohromadě.
A tak mlčím. Zatím. Vařím večeře, peru košile, usmívám se. A vevnitř hořím. Ne z žárlivosti, ale z té nespravedlnosti. Z toho, že já držím, zatímco on hledá jinde. Že já si kladu otázky, zatímco on si bere odpovědi, které se mu hodí. A vím, že to nezměním. Že ten druhý člověk, kterého si do života pozval, je někdo, ke komu se chodí nadechnout. Zatímco já jsem ta, která drží vzduch doma. Jenže i ten vzduch se jednou unaví. I ten se jednou zlomí.
V noci nemůžu spát. Leží vedle mě, klidně dýchá, a já počítám, kolikrát jsem už cítila tenhle pocit. Pocit cizince ve vlastním domě. A nevím, jestli se víc bojím toho, že odejde. Anebo že zůstane. A já s tím budu muset žít.
