Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát o vlastní matce, která mi ukradla lásku mého života. Zní to jako příběh z laciného románu, ale tohle je můj život. A já už nemůžu mlčet.
Bylo mi dvacet čtyři, když jsem Tomáše poznala. Pracoval jako IT specialista ve firmě, kde jsem byla na stáži. Vysoký, tmavovlasý, s tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. Začalo to společnými obědy, pak kávou po práci, až jsme spolu nakonec začali chodit. Byl to ten typ vztahu, o kterém jsem vždycky snila - plný porozumění, smíchu a plánů do budoucna.
Maminka byla zpočátku nadšená. „Konečně jsi našla někoho na úrovni,“ říkávala. Zvala Tomáše na nedělní obědy, pekla jeho oblíbené koláče, zajímala se o jeho práci. Možná až příliš. Tehdy jsem to neviděla, byla jsem slepá láskou a štěstím. Nevšimla jsem si těch dlouhých pohledů, které si vyměňovali. Přehlížela jsem, jak často spolu diskutovali o věcech, kterým jsem nerozuměla.
První náznaky přišly po půl roce. Tomáš začal být odtažitý, méně mi volal, rušil naše schůzky. „Mám moc práce,“ říkal. Nebo: „Jsem unavený.“ Maminka mi mezitím každý den vyprávěla, jak je Tomáš úžasný, jak je inteligentní, jak by si zasloužil někoho, kdo mu bude skutečně rozumět. Narážky na to, že já nejsem dost dobrá, byly čím dál častější.
„Zlatíčko, měla by ses víc zajímat o jeho práci,“ říkala. „Víš, Tomáš potřebuje partnerku, která mu bude intelektuálně rovná.“ A pak ta poslední rána: „Ty jsi prostě taková… však víš. Hezká, ale trochu husa.“ To mi řekla vlastní matka. Žena, která mě měla podporovat, chránit, milovat.
Zlom přišel na moje narozeniny. Tomáš nepřišel. Místo toho mi poslal zprávu, že si potřebuje promluvit. Když jsem druhý den přišla k němu do bytu, seděla tam i moje matka. Drželi se za ruce. „Zamilovali jsme se do sebe,“ řekl Tomáš tiše. „Je mi to líto, ale s tvou mámou si prostě rozumíme víc.“
Máma se na mě dívala s výrazem, který nikdy nezapomenu. Směs triumfu a falešného soucitu. „Děvče, pochop to. Jsme si s Tomášem souzení. Ty jsi mladá, najdeš si někoho jiného. Někoho… více na své úrovni.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Ne kvůli Tomášovi - to bolelo, ale přežila bych to. Ale ta zrada od vlastní matky? To bylo něco, s čím jsem se nedokázala vyrovnat.
Následující měsíce byly jako noční můra. Odstěhovala jsem se ke kamarádce, přerušila veškerý kontakt s rodinou. Otec se rozvádí s mámou, moje mladší sestra přestala s mámou mluvit. A oni? Žijí spolu. Máma je šťastná, že má o dvacet let mladšího partnera. Tomáš je spokojený, že má „zralou ženu, která mu rozumí“.
Nejhorší jsou rodinné události. Teta slavila padesátiny a pozvala je oba. Seděla jsem tam a dívala se, jak se má vlastní matka mazlí s mým bývalým přítelem. Jak se smějí stejným vtipům, jak si vyměňují zamilované pohledy. A všichni kolem dělají, že je to normální. Že je v pořádku, když matka ukradne dceři partnera.
Podobných případů je víc, než si myslíme. Ženy, které zradí vlastní dcery kvůli muži. Matky, které si myslí, že jejich štěstí je důležitější než city jejich dětí. A společnost, která to tiše toleruje.
Dnes, rok po tom všem, jsem silnější. Chodím na terapii, mám novou práci, nové přátele. Ale ta jizva zůstává. Ne kvůli Tomášovi - ten byl jen slaboch, který neodolal pokušení. Ale kvůli mámě. Kvůli ženě, která mě porodila, vychovala a pak mi zasadila tu nejhorší ránu.
Někdy přemýšlím o tom, jestli jim to vůbec vydrží. Jestli jednou máma pochopí, co udělala. Jestli bude litovat, až zjistí, že přišla o dceru kvůli muži, který je mladší než její vlastní dítě. Ale víte co? Už mi na tom nezáleží.
A ta "husa"? Ta vystudovala, založila vlastní firmu a našla skutečnou lásku.
