Článek
Když jsem si jako malá hrála na školu, nebyla jsem nikdy žák, vždycky učitelka. Možná to bylo tím, že moje teta byla učitelka. Ta, která mě poprvé naučila psát, která mě brala na výlety, která mi četla do noci a nosila domů sešity na opravy. Milovala jsem ten svět. A chtěla jsem být jeho součástí.
Studium byla dřina
Ale pak přišla střední. A s ní rodiče. A jejich představy. Ne že by byli špatní. Jen měli jiný plán. Prý že učitelka je podhodnocená, přetížená, nerespektovaná. Prý že na to mám víc. Že když mi jde čeština a mám logické myšlení, tak práva budou ideální. Prestiž, jistota, peníze. A tak jsem šla. Nechtěla jsem je zklamat. Myslela jsem si, že si ten sen o dětech nechám někde v sobě a že se třeba jednou vrátí. Jenže on se nevrátil.
Studium práv byla dřina. Tvrdá, suchá, náročná. Učila jsem se celé noci, plakala nad paragrafy, nechápala latinské fráze. Ale držela jsem. Kvůli nim. A taky kvůli sobě, protože když už jsem do toho jednou šla, nechtěla jsem to vzdát. A pak přišla promoce. Fotky, kytky, potlesk. Rodiče dojatí, pyšní. Prý že teď už mám otevřené dveře kamkoli.
Práce v kanceláři
Jenže pak přišel život. A s ním realita. Práce v kanceláři, dlouhé hodiny u počítače, spisy, tabulky, klienti, kteří vám lžou do očí, kolegové, kteří jdou přes mrtvoly. Každý den jsem ráno vstávala s pocitem, že tohle není ono, a tajně brečela v koupelně. Že tam někde v jiné třídě, v jiné škole, v jiném městě, stojí jiná já, která dělá to, co chtěla. Ale už bylo pozdě. Byla jsem právnička. Měla jsem titul, smlouvu, leasing. A taky v sobě stále to tiché přání, že jsem mohla žít jinak.
Jednou jsem to rodičům řekla. Jen tak, u nedělního oběda, mezi řečí. Že mě ta práce nenaplňuje. Že si někdy říkám, jestli jsem udělala dobře. A místo pochopení přišlo kázání a výčitky. Že si mám vážit toho, co mám. Že teta sice učí, ale pořád si stěžuje, že nemá peníze. Že jsem se měla lépe rozhodnout, kdybych chtěla být chudá a vyčerpaná. A že oni mě k právům přece nenutili, že to bylo moje rozhodnutí. Ale já věděla, že nebylo. Byla to volba, kterou jsem udělala pro ně.
Mám se dobře, ale…
Od té doby se o tom nebavíme. Vědí, že pracuji. Že se mám „dobře“. Že mám auto, byt, výplatu. Ale nevědí, že každé ráno musím přesvědčovat samu sebe, že to má smysl. Že bych radši stála před tabulí a říkala dětem, proč je čtení důležité. Že bych radši opravovala diktáty a poslouchala dětské příběhy. A že jejich představa o úspěchu se neslučuje s tím, co cítím jako štěstí.
Teta mě jednou vzala do své třídy. Jen tak. Abych viděla. A já tam stála a dívala se na ty malé tváře, jak zvedají ruce, jak se smějí, jak se ptají. A v tu chvíli jsem věděla, že tohle je ono. Ale že už to možná nikdy mít nebudu. Protože někdy stačí jedno rozhodnutí, a změní vám celý život.
