Článek
Včera jsem byla nakupovat a zažila něco, co mě vytočilo tak, že o tom musím napsat. Přede mnou stála starší paní, mohlo jí být přes osmdesát. Třásly se jí ruce, když počítala drobné na zaplacení. Mladá pokladní jen protáčela oči a nějaký týpek za mnou nahlas prohodil „to si snad děláte srandu, jak dlouho vám to bude ještě trvat“. Bylo mi do breku.
Ta babička vypadala jako moje máma. Celý život dřela a teď, když potřebuje trochu pochopení, se dočká akorát posměchu. Nejhorší je, že tohle není výjimka - je to běžný přístup mladých ke starším lidem.
Minulý týden jsem jela tramvají a nějaká patnáctka seděla na sedadle pro seniory, sluchátka v uších a dělala, že nevidí staršího pána o berlích. Když jsem ji požádala, jestli by neuvolnila místo, ještě se se mnou začala hádat. Prý ať si „počká, až vystoupí“.
Moje máma nedávno potřebovala pomoct s novým telefonem. Chtěla se naučit posílat fotky vnoučatům přes WhatsApp. Šla do prodejny, ale prodavač se k ní choval tak, že radši odešla. Přišla domů celá utrápená, že už tam nikdy nepůjde. Musela jsem jí to vysvětlit sama. Stačilo jen trochu trpělivosti a pochopení pro tyto lidi.
A co teprve na úřadech! To je kapitola sama o sobě. Mladé úřednice se chovají k seniorům jak k obtížnému hmyzu. Minule jsem viděla, jak nějaká nafintěná slečinka na poště vyhodila babičku, která nepochopila nový systém čísel. Místo aby jí pomohla, odpověděla jí, ať si to doma nastuduje.
Nejvíc mi vadí ta arogance mladých. Jako by zapomněli, že i oni jednou budou staří. Že i pro ně bude svět rychlejší a složitější. Však já se těším, až tahle „digitální generace“ zestárne a nebude rozumět novým technologiím. To bude zajímavé pozorovat, jak se budou tvářit, až jim někdo řekne „to je přece jasný, jak to můžete nechápat“.
Přitom stačí tak málo. Být normální, slušný člověk. Pomoct s taškou, když vidím, že někdo nemůže. Vysvětlit dvakrát nebo třikrát něco, čemu starší člověk nerozumí. Pustit seniora sednout v tramvaji. Je to tak těžké?
Není mi jedno, jak se chováme ke starším lidem. Protože si myslím, že úcta ke stáří není přežitek, ale základ normální společnosti. A hlavně - protože nechci žít ve světě, kde je normální posmívat se někomu jen proto, že je pomalejší nebo něčemu nerozumí.
Tak příště, až uvidíte staršího člověka, který potřebuje pomoct, vzpomeňte si na svoje rodiče nebo prarodiče. A buďte prostě normální, slušný člověk. Nic víc, nic míň.
Zdroje: Autorský text
