Článek
A důvod? Začala jsem znovu chodit s mužem po třech letech od rozvodu s jejím otcem. Báře je šestnáct a donedávna byla moje zlatíčko. Holka, která mi vyprávěla všechno o svých kamarádkách, o klucích ve třídě, o tom, co četla nebo co ji trápí. Moje důvěrnice, parťačka na výlety, společnice při pečení vánočního cukroví. Vždycky jsme si byly blízké, možná i proto, že jsme posledních pár let byly jen my dvě. Když jsme se s jejím tátou před třemi lety rozvedli, bylo jí třináct a vzala to překvapivě dobře. Chápala, že to mezi námi nefungovalo, viděla naše hádky, napětí, které se dalo krájet. A možná i proto, že její táta odjel pracovně do zahraničí a vídá ji jen párkrát do roka, si zvykla na to, že jsme spolu samy.
Já jsem se po rozvodu soustředila hlavně na práci a na ni. Neměla jsem čas ani chuť seznamovat se s novými muži. Ale čas běžel a já jsem si uvědomila, že mi něco chybí. Ta blízkost, sdílení, možnost opřít se o někoho. A pak jsem potkala Martina. Nečekaně, na školení v práci. Je to učitel jako já, učí na základce chemii a tělocvik. Rozvedený, má syna v Bářině věku. Povídali jsme si o výuce, o dětech, a pak i o sobě. Začali jsme si psát a postupně i scházet se. Nic jsem neplánovala, nic neočekávala, ale najednou tady bylo něco, co mi dělalo radost.
První dva měsíce jsem o tom Báře neříkala. Ne že bych tajila, že se s někým vídám, ale nechtěla jsem dělat předčasné závěry, vytvářet očekávání. A taky jsem se asi trochu bála její reakce. Byla zvyklá, že má mou pozornost jen pro sebe, a já jsem nevěděla, jak přijme, že ji o část té pozornosti připravím. Když už to začalo být vážnější, sedla jsem si s ní a řekla jí o Martinovi. Nejdřív jen poslouchala, pak se začala vyptávat. Kolik mu je, kde učí, jestli má děti. A pak přišla ta otázka, která mě zaskočila: „On bude bydlet s námi?“ Vysvětlila jsem jí, že ne, že se zatím jen vídáme, že nic takového neplánujeme. Tvářila se neutrálně, ani nadšeně, ani zklamaně. Řekla jen: „Hlavně ať není jako táta.“
První setkání proběhlo celkem v pohodě. Martin přišel na večeři, přinesl Báře knihu, o které jsem mu řekla, že by ji mohla zajímat. Bavili se spolu o škole, o jejích plánech na vysokou. Odcházel s tím, že to bylo fajn, a já jsem si oddechla, že je za námi další krok. Jenže pak se něco změnilo. Čím víc času jsem s Martinem trávila, tím víc se Bára uzavírala. Když jsem se zeptala, co se děje, jen pokrčila rameny a řekla, že nic. Klasická odpověď. Ale cítila jsem, že to není pravda, že něco není v pořádku.
Minulý týden to všechno vybouchlo. Přišla jsem domů později, protože jsme byli s Martinem na koncertě. Bára seděla v obýváku a čekala na mě. „Kde jsi byla?“ zeptala se, i když dobře věděla odpověď. Když jsem jí to zopakovala, rozplakala se. A pak to přišlo. Ta věta, která se mi zaryla pod kůži: „Ty mi ničíš život! Odkdy ti na mně nezáleží? Od té doby, co máš jeho?“ Byla jsem v šoku. Jak mohla říct, že mi na ní nezáleží? Vždyť všechno, co jsem poslední roky dělala, bylo kvůli ní. Pracovala jsem, abychom měly kde bydlet, co jíst, abych jí mohla platit kroužky, jazyky, tábory. Byla středem mého vesmíru. A teď mi vyčítá, že jsem si dovolila být zase trochu ženou, nejen matkou?
Položila jsem jí otázku, která mě trápila: „A co já? Nemám právo na svůj život? Na to být šťastná?“ Odpověděla mi jen tichým vzlykotem a odešla do pokoje. Ten večer jsme už spolu nemluvily. Následující dny byly napjaté. Bára se mnou komunikovala jen to nejnutnější, na Martina, který přišel na návštěvu, byla chladná a odměřená. A já jsem byla rozervaná mezi láskou k dceři a touhou po vlastním štěstí.
Včera večer, když jsme seděly u večeře, jsem to už nevydržela. „Báro, musíme si promluvit. Nemůžeme takhle pokračovat.“ Zvedla ke mně oči a já v nich viděla nejistotu, možná i strach. „Bojíš se, že tě opustím kvůli Martinovi? Že najednou nebudeš tak důležitá?“ Přikývla a po tváři jí stekla slza. A najednou mi to došlo – nežárlila jen na můj čas, ale bála se, že ztratí své místo v mém životě, že ji něčím nebo někým nahradím.
Objala jsem ji a slíbila, že se to nikdy nestane. Že nikdy nepřestane být mou prioritou. Ale taky jsem jí řekla něco, co možná potřebovala slyšet: že láska není jako dort, který když rozdělíš na víc kousků, každý dostane míň. Láska roste tím, kolik jí dáváš. A že v mém srdci je dost místa pro ni i pro další lidi. Nevím, jestli to úplně přijala, ale aspoň jsme zase začaly mluvit. A já doufám, že časem pochopí, že moje štěstí není na úkor jejího. Že i mámy jsou jenom lidi, kteří potřebují cítit, že jsou milovaní. Že i mámy mají právo žít svůj vlastní život.
