Článek
Když byla Karolína malá, myslela jsem si, že z toho vyroste. Všechny děti jsou přece trochu nešikovné, ne? Rozbité skleničky, rozlité nápoje, pokažené hračky – to je normální součást dětství. Jenže u Karolíny to nepřestávalo.
Ve škole byla chytrá, to ano. Matematika, jazyky, dějepis – v tom excelovala. Ale jakmile měla něco vytvořit rukama, nastala katastrofa. Výtvarná výchova byla noční můrou – její výkresy vypadaly, jako by je maloval slon ocasem. Při pracovních činnostech se učitelka raději držela v bezpečné vzdálenosti, když Karolína brala do ruky nůžky nebo lepidlo.
„To nevadí, zlato,“ utěšovala jsem ji. „Každý má talent na něco jiného.“
Věřila jsem, že z toho vyroste. Že puberta a dospívání z ní udělají zručnější bytost. Jak jsem se mýlila.
V šestnácti se pokusila uvařit těstoviny. Výsledek? Spálené těstoviny (ano, i to je možné), zničený hrnec a málem požár kuchyně. V osmnácti chtěla překvapit tátu k narozeninám a upéct mu dort. Dodnes nevím, jak se jí podařilo dostat těsto na strop a uklízeli jsme to tři dny.
Když se odstěhovala na vysokou školu, modlila jsem se, aby přežila. Ne kvůli alkoholu, drogám nebo špatné společnosti – ale kvůli své vlastní nešikovnosti. Po prvním semestru se vrátila domů na prázdniny s jizvou na ruce (nezvládla otvírák na konzervy), spáleným pramenem vlasů (žehlička na vlasy) a historkou o tom, jak málem zatopila celou kolej, protože nevěděla, jak správně používat pračku.
„Mami,“ řekla mi jednou večer, když jsme seděly u vína, „myslíš, že někdy najdu kluka, který by se mnou vydržel? Který by se nesmál tomu, jak jsem nemožná v domácnosti?“
Usmála jsem se a řekla jí, že určitě ano. Že najde někoho, kdo ji bude milovat takovou, jaká je – se všemi jejími talenty i nedostatky. Ale v duchu jsem si říkala – buď to bude někdo, kdo je stejně nešikovný jako ona (a pak je jejich domácnost odsouzena k zániku), nebo někdo, kdo má dost peněz na to, aby zaplatil hospodyni, kuchařku a údržbáře.
A tak začal můj tajný plán. Plán najít Karolíně bohatého ženicha.
Ne, nebojte se, nezačala jsem inzerovat v novinách nebo ji přihlašovat do reality show typu „Farmář hledá ženu“. Ale začala jsem si všímat mladých mužů v našem okolí. Kdo má jakou práci, jaké vyhlídky, jaké zázemí.
Syn mé kolegyně z práce? IT specialista s vlastním bytem. Potenciální kandidát. Nový lékař v místní nemocnici? Svobodný, pohledný, s perspektivní kariérou. Další do seznamu. Syn majitele stavební firmy ve městě? Bingo! Ten by mohl být ideální.
Začala jsem organizovat „náhodná“ setkání. Pozvala jsem kolegyni s jejím synem na grilování. Objednala jsem se k novému lékaři s vymyšleným problémem a „náhodou“ jsem měla s sebou Karolínu. Zjistila jsem, kde chodí na oběd syn stavebníka, a jako zázrakem jsme se tam s Karolínou objevily ve stejnou dobu.
Byla jsem jako lovkyně. Jako dohazovačka z 19. století. Jako matka posedlá představou, že její dcera skončí sama v bytě plném kočičích chlupů, protože není schopná se o sebe postarat.
Karolína o ničem nevěděla. Myslela si, že jsou to opravdu náhodná setkání. Byla milá, vtipná, okouzlující – ale jakmile přišla řeč na cokoliv praktického, začala se ošívat a měnit téma.
„Vařím? No, řekněme, že experimentuju s novými chutěmi.“
„Domácí práce? Víte, já jsem spíš intelektuální typ.“
„Ruční práce? Ehm, obdivuju lidi, kteří to umí, ale já raději podporuju místní řemeslníky tím, že si od nich kupuju věci.“
Byla chytrá, to jí nikdo nemohl upřít. Uměla své nedostatky zabalit do vtipných historek a sebeironie. Ale já jako její matka jsem věděla, že za tou fasádou je holka, která není schopná ani vyměnit žárovku, aniž by způsobila zkrat v celém domě.
Můj plán ale nefungoval. Syn kolegyně se sice s Karolínou párkrát sešel, ale pak potkal nějakou fitness trenérku a byl konec. Mladý lékař byl gay, což jsem zjistila, až když jsem ho pozvala na večeři a on přišel se svým přítelem. A syn stavebníka? Ten byl tak posedlý svou prací, že by si nevšiml Karolíny, ani kdyby tančila na stole nahá.
A pak se to stalo. Karolína mi zavolala, celá nadšená, že potkala úžasného kluka. Jmenuje se Petr, je programátor a je prý naprosto dokonalý.
„A víš, co je nejlepší, mami? On je stejně nešikovný jako já! Včera jsme se spolu pokusili uvařit večeři a skoro jsme podpálili jeho byt. Smáli jsme se tomu celý večer!“
Srdce mi pokleslo. Dva nešikové. To nemůže dopadnout dobře. Představila jsem si jejich společnou domácnost – hořící kuchyň, vytopená koupelna, nábytek držící pohromadě lepicí páskou…
Ale když jsem Petra poznala, musela jsem uznat, že je okouzlující. Inteligentní, vtipný, pozorný. A ano, stejně nešikovný jako Karolína. Při první návštěvě u nás rozbil vázu, rozlil víno a málem si zlomil palec, když se snažil otevřít konzervu s olivami.
Byli jako dvojčata. Dva lidé, kteří by neměli být puštěni do kuchyně bez dozoru. Dva lidé, kteří by měli zakázáno přibližovat se k čemukoliv ostrému nebo hořlavému.
Ale byli šťastní. Smáli se svým katastrofám, místo aby se za ně styděli. Brali své nedostatky s humorem a nadhledem. A hlavně – milovali se.
A pak mi Karolína řekla, že se budou brát. A že Petr dostal nabídku práce v zahraničí. Dobře placenou práci. Tak dobře placenou, že si budou moct dovolit hospodyni, která jim bude vařit, uklízet a obecně zabraňovat tomu, aby jejich byt vybuchl nebo shořel.
Když jsem to slyšela, rozesmála jsem se. Hlasitě a dlouho. Protože jsem pochopila, jak absurdní byl můj plán. Jak zbytečné bylo moje snažení. Karolína si našla svého bohatého ženicha sama. Ne proto, že bych jí ho podstrčila, ale proto, že se dva lidé našli a zamilovali se.
A možná, že v tom je nějaká vyšší spravedlnost. Možná, že vesmír opravdu dává každému to, co potřebuje. V případě mé nešikovné dcery to byl stejně nešikovný partner, který ale naštěstí vydělává dost na to, aby zaplatil někoho, kdo za ně zvládne všechny ty praktické věci.
Takže ano, moje dcera má obě ruce levé. A ano, našla si bohatého ženicha. Ne proto, že bych jí ho našla já, ale proto, že to tak mělo být.
A já? Já se těším na jejich svatbu. A modlím se, aby svatební dort objednali v cukrárně, místo aby se ho pokusili upéct sami. Protože některé katastrofy jsou i na můj vkus příliš velké.
