Článek
Je mi 58 let. S manželem Karlem jsme spolu už 35 let. Máme jedinou dceru, Markétu, které je 32. Vždycky jsme si mysleli, že jednou budeme babička a děda. Že budeme rozmazlovat vnoučata, brát je na výlety, hlídat je, když budou rodiče potřebovat. Těšili jsme se na to. Plánovali jsme to. A teď? Teď je všechno jinak.
Markéta byla vždycky trochu jiná než ostatní holky. Studijní typ, cílevědomá, samostatná. Nikdy si nehrála s panenkami, vždycky měla radši knížky a později počítače. Vystudovala informatiku, má skvělou práci v nadnárodní firmě, vydělává víc než my s Karlem dohromady. Má přítele Tomáše, jsou spolu už pět let, loni si koupili byt. Všechno vypadalo, že jde správným směrem.
A pak, minulý měsíc, když byli u nás na nedělním obědě, jsem se jako obvykle zeptala: „Tak co, kdy už nám dáte nějaká vnoučátka?“ Byla to taková ta běžná otázka, kterou se ptám už několik let. Vždycky se zasmáli, řekli „ještě ne“ nebo „až bude čas“ a tím to skončilo.
Jenže tentokrát Markéta položila vidličku, podívala se na mě a řekla: „Mami, my jsme se s Tomášem rozhodli, že děti nechceme. Nikdy.“
Myslela jsem, že jsem se přeslechla. „Cože? Jak to myslíš, nechcete?“
„Prostě nechceme děti. Není to pro nás. Máme jiné plány, jiné priority.“
Seděla jsem tam jako opařená. Karel taky. Tomáš se díval do talíře, bylo vidět, že mu je to nepříjemné. Ale Markéta byla klidná, rozhodná.
„Ale vždyť jsi vždycky říkala, že jednou děti chceš,“ namítla jsem.
„To mi bylo deset, mami. Lidi se mění. Jejich priority se mění. Teď vím, že děti nejsou pro mě.“
Zbytek oběda proběhl v divném napětí. Snažili jsme se mluvit o jiných věcech, ale ta její slova visela ve vzduchu jako těžký mrak. Když odešli, rozbrečela jsem se. Karel mě objal, ale viděla jsem, že i jemu je do breku.
Od té doby o tom přemýšlím každý den. Proč nechce děti? Co jsme udělali špatně? Byla jsem špatná matka? Ukázali jsme jí, že rodičovství je něco těžkého, něco, čemu je lepší se vyhnout?
Zkusila jsem s ní o tom mluvit. Zavolala jsem jí, pozvala ji na kávu, jen my dvě. Přišla, ale byla ostražitá. Věděla, o čem chci mluvit.
„Markétko,“ začala jsem opatrně, „víš, že tě s tátou milujeme a respektujeme tvoje rozhodnutí. Ale… nemůžu pochopit, proč nechceš děti. Je to tak krásná část života. Dává ti to smysl, naplnění…“
Povzdechla si. „Mami, já vím, že to pro tebe bylo naplňující. A jsem ráda, že jsi mě měla. Ale já mám jiné věci, které mě naplňují. Svou práci, cestování, svoje koníčky. Nechci to všechno obětovat pro dítě.“
„Ale vždyť to není oběť,“ namítla jsem. „Je to dar. Největší dar, jaký můžeš dostat.“
„Pro tebe možná. Pro mě by to byla oběť. Podívej, mami, já nejsem jako ty. Nemám to v sobě, ten mateřský pud nebo co to je. Nikdy jsem netoužila po dětech. Nikdy jsem necítila to, co prý cítí jiné ženy, když vidí miminko.“
„To přijde, až budeš mít vlastní,“ řekla jsem.
„A co když ne? Co když budu mizerná matka, protože to prostě není pro mě? Co když budu svoje dítě nenávidět za to, že mi vzalo život, který jsem chtěla? Není lepší nemít děti než mít děti, kterých budu litovat?“
To mě zasáhlo. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Nikdy mě nenapadlo, že by někdo mohl litovat, že má děti. Já nikdy nelitovala. Ani na vteřinu. I když to někdy bylo těžké, i když jsem občas byla vyčerpaná a na dně, nikdy jsem nelitovala, že mám Markétu.
„A co Tomáš?“ zeptala jsem se. „On taky nechce děti?“
„Tomáš by možná chtěl. Ale respektuje moje rozhodnutí. Ví, že bych v tom nebyla šťastná. A on chce, abych byla šťastná.“
Odešla jsem z té kavárny s těžkým srdcem. Nechápala jsem to. Pořád nechápala. Ale začínala jsem přijímat, že to tak prostě je. Že moje dcera je jiná než já. Že má jiné touhy, jiné sny. A že mezi ně nepatří mateřství.
Doma jsem o tom mluvila s Karlem. Byl smutný, ale klidnější než já. „Víš,“ řekl mi, „když jsme byli mladí, nikdo se nás neptal, jestli chceme děti. Prostě se to očekávalo. Bylo to automatické. Ale dnešní mladí mají volbu. A možná je to tak správně. Možná je lepší, když lidé, kteří opravdu nechtějí být rodiči, děti nemají.“
Možná má pravdu. Možná je to tak lepší. Ale stejně mě to bolí. Bolí mě, že nikdy nebudu babičkou. Že nikdy neuvidím pokračování naší rodiny. Že s námi všechno skončí.
Včera jsem se dívala na staré fotky. Markéta jako miminko. Jako batole. Jako školačka. Jako teenagerka. Tolik vzpomínek, tolik lásky. A představa, že ona tohle nikdy nezažije, mě naplňuje smutkem.
Ale zároveň… ji chápu. Nebo se aspoň snažím. Svět se změnil. Možnosti se změnily. Očekávání se změnila. Když jsem byla v jejím věku, neměla jsem tolik možností. Kariéra, cestování, nezávislost – to všechno bylo pro ženy mnohem těžší. Mateřství bylo často jedinou cestou k naplnění.
Takže se učím přijímat. Učím se respektovat její rozhodnutí, i když s ním nesouhlasím. Učím se milovat ji takovou, jaká je, ne takovou, jakou bych ji chtěla mít.
A kdo ví? Třeba jednou změní názor. Třeba za pár let zatouží po dítěti. Nebo třeba ne.
Mezitím se snažím najít jiné způsoby, jak naplnit tu babičkovskou část mého srdce. Začala jsem pomáhat v místní školce. Jednou týdně tam chodím číst dětem pohádky. Vidět jejich nadšené tváře, cítit jejich malé ručky ve své – to mi dává aspoň kousek toho, co mi chybí.
Karel se zase stal dobrovolným trenérem v místním fotbalovém klubu. Učí malé kluky kopat do míče, raduje se z jejich úspěchů, utěšuje je při prohrách. Říká, že je to skoro jako mít vnoučata.
Není to ideální. Není to to, co jsme si vysnili. Ale je to život. S vědomím, že naše dcera je šťastná. Že žije život, který si vybrala. Že je spokojená.
A možná, je to důležitější než všechna vnoučata světa.
My se vnoučat asi nikdy nedočkáme. Bolí to. Hodně to bolí. Ale život jde dál. A my s ním.
Protože co jiného nám zbývá?
