Článek
Nečekala jsem to. Nečekala jsem už vlastně vůbec nic, jeho číslo jsem si neuložila, ale poznala jsem ho okamžitě. To jméno, ten hlas, ten způsob, jakým vyslovuje moje jméno, jako by se ho chtěl dotknout. A pak to přišlo. Prý mě pořád miluje. Že si uvědomil, že udělal chybu. Že se mu stýská. Že beze mě nic nedává smysl. A že by se chtěl sejít.
Seděla jsem na gauči, v ruce hrnek s čajem, co pomalu chladnul, a poslouchala ten jeho hlas, který mě kdysi dokázal přesvědčit o čemkoli. Srdce mi bušilo jako o závod, ruce se mi třásly, protože i po tom všem jsem cítila, že uvnitř mě je pořád malý kousek, který po té větě toužil. Po uznání, po návratu, po tom malém sladkém „promiň“. Jenže já už jsem se posunula dál. Nebyla jsem ta, kterou opustil. Nebyla jsem ta, která brečela tři měsíce po nocích a nedokázala pochopit proč. Teď jsem byla jiná. Klidnější. Zralejší. A možná právě proto jsem řekla, že dobře. Že se sejít můžeme. Jen tak. Na kávu. Abych věděla, co vlastně chce.
Setkali jsme se v malé kavárně, kde jsme kdysi trávili celé nedělní odpoledne. Přišel s kytkou. Trochu rozcuchaný, trochu nervózní, ale pořád stejný. Seděli jsme naproti sobě, objednali si, a on začal vyprávět. O tom, jak ho to všechno mrzí, jak si uvědomil, co ztratil. Jak nikdo není jako já. Jak mu chybí moje klidné ticho, moje smíchy, moje snídaně. Jak si uvědomil, že by to chtěl zkusit znovu. A já ho poslouchala. Ne že bych mu věřila každé slovo. Ale ten tón, to naléhání, ta pokora v očích – to všechno hrálo dobře.
Už jsem se chystala mu říct, že i kdybych chtěla, tak nemůžu. Že člověk nemůže jít dvakrát do stejné řeky. Že se něco zlomilo, a i když jsem mu odpustila, už ho v sobě nemám. Jenže než jsem to stihla říct, přišlo to. Tak mimochodem, jako kdyby mluvil o počasí. Prý, že je teď v těžké situaci. Že mu nevyšel jeden projekt, že mu dluží výplatu, že má zaplatit kauci za byt a nemá z čeho. A jestli bych mu mohla půjčit. Prý jen na chvíli. Prý padesát tisíc. A najednou ticho.
V tu chvíli jsem pochopila všechno. Každé slovo, každý pohled, každou květinu. Nic z toho nebylo kvůli mně. Nešlo o lásku. Šlo o peníze. Potřeboval pomoc a vzpomněl si na mě. Ne protože mu chybím, ale protože jsem ta, která by ještě mohla mít dost velké srdce. Která by mohla uvěřit. Která by mohla padnout znovu do stejné pasti.
Připadalo mi to jako facka. A pak přišel smutek. Ne z toho, že mě oklamal. Ale z toho, že jsem si na chvíli myslela, že to bylo skutečné. Že mě doopravdy miloval. Že láska má váhu i po roce. Ale ona měla. Jen úplně jinou, než jsem čekala.
Zvedla jsem se, řekla jsem mu, že ať na peníze zapomene a odešla jsem. Bez zloby. Bez výčitek. Jen s tím tichým rozhodnutím, že už nikdy nedovolím, aby mi někdo takhle sáhl do srdce.
Dneska, když si na to vzpomenu, už se na něj nezlobím. Jen mě mrzí, jak levně prodal něco, co kdysi mělo cenu všeho. A vím, že až někdy zase zazvoní telefon s neznámým číslem, budu vědět, že ne všechno, co zní jako láska, je opravdové. A že nejcennější, co máme, nejsou peníze. Ale důvěra. A tu si u mě už nikdy nekoupí. Ani za padesát tisíc. Ani za milion.
