Hlavní obsah

Můj manžel byl neustále v práci. Když jsem zjistila, kde doopravdy tráví čas, podlomila se mi kolena

Foto: Shutterstock.com-zaplacená licence

Myslela jsem si, že mám normální manželství. Nic velkolepého, žádnou pohádku, ale vztah, který funguje, má svůj řád a jistotu. On chodil do práce, já se starala o děti a domácnost, společně jsme zvládali běžné starosti i radosti.

Článek

Nebyli jsme ten typ páru, který by každý týden vyrážel na dovolenou nebo večírky, ale mně to tak vyhovovalo. Jenže poslední rok se začaly dít věci, které mi začaly vrtat hlavou. Můj muž byl najednou pořád pryč. Když jsem se ptala, proč je tak dlouho v práci, mával rukou, že je toho hodně a že prostě musí. Nejdřív jsem tomu věřila. Kdo by taky nevěřil svému vlastnímu manželovi?

Jenže postupně mě začal hlodat červíček pochybností. Přicházel domů později a později, často unavený, někdy podrážděný. Když jsem navrhla, abychom si vyrazili sami dva, odmítl to s tím, že nemá čas a je přetížený. Dokonce i o víkendech býval pryč, prý pracovní schůzky nebo přesčasy. Někdy si bral i služební auto, aby „byl víc flexibilní“. Snažila jsem se to přijímat, říkala jsem si, že je to oběť pro rodinu, že to dělá kvůli nám, aby se měl kdo postarat o hypotéku a účty. Ale zároveň jsem cítila, že mezi námi roste jakási zeď. Chyběla nám blízkost, společné chvíle, obyčejné povídání. A i když jsem se snažila zahánět černé myšlenky, hlava se bránila: co když to není tak, jak říká?

Rozhodující okamžik přišel jednoho pátečního večera. Opět mi oznámil, že má schůzku s kolegy a domů se vrátí pozdě. Tentokrát jsem se ale rozhodla nečekat s rukama v klíně. Vzala jsem kabát, nasedla do auta a vydala se směrem, kam podle svých slov mířil. Znala jsem adresu jeho kanceláře, a tak jsem chtěla mít klid v duši a podívat se, jestli tam skutečně je. Když jsem přijela k budově, parkoviště bylo téměř prázdné a v kancelářích nesvítilo jediné světlo. Čekala jsem chvíli, ale nikdo nepřišel. V tu chvíli se mi sevřel žaludek a začala jsem být nervózní. Pokud není tady, kde tedy je?

Rozhodla jsem se sledovat, kam pojede, a tak jsem ještě pár dní poté trpělivě vyčkávala. Po práci jsem nenápadně jela za ním. A pak jsem uviděla něco, co mi navždy změnilo život. Místo do kanceláře odbočil do malé uličky a zaparkoval u rodinného domu na okraji města. Stála jsem opodál a sledovala, jak vystupuje z auta, ale nebyl sám. Uvítala ho mladá žena, objali se a společně zmizeli uvnitř domu. V tu chvíli jsem se cítila, jako by mi někdo vyrazil dech. Nedokázala jsem ani vystoupit z auta, jen jsem seděla a měla pocit, že se mi podlomila kolena, i když jsem stále seděla.

Domů jsem přijela pozdě v noci, úplně otupělá. V hlavě se mi honilo tisíc myšlenek – jestli jsem to viděla správně, jestli se mi to nezdálo, jestli je možné, že by mě můj muž celé měsíce takhle klamal. Ráno jsem se na něj podívala jinýma očima. Najednou jsem si začala spojovat všechny ty jeho pozdní příchody, výmluvy na přesčasy, unavený výraz, a všechno to do sebe zapadalo jako dílky puzzle. Věděla jsem, že nemá smysl se vymlouvat sama sobě.

Konfrontace byla nevyhnutelná. Ještě ten den jsem se ho zeptala, kde byl předešlý večer. Samozřejmě měl připravenou historku o práci, ale já mu do očí řekla, že vím pravdu. Že jsem ho viděla. Nejprve se snažil zapírat, pak se zlobil, že ho špehuji, a nakonec přiznal, že už nějakou dobu tráví čas s jinou ženou. Nevěděl, jak z toho ven, a tak si myslel, že to bude tajit, dokud to půjde.

Byla to rána, která se těžko popisuje. Měla jsem pocit, že se mi zhroutil celý svět. Všechny společné roky, naše rodina, sny a plány najednou to bylo jako domeček z karet, který spadl jediným závanem větru. Nešlo ani tak o tu samotnou nevěru, ale o tu lež, která se táhla měsíce. O to, že mi bral naději a důvěru, kterou jsem do něj vkládala.

Dlouho jsem přemýšlela, co bude dál. Zůstat a odpustit? Nebo se rozejít a začít znovu? Věděla jsem, že odpověď nebude jednoduchá a že na ni neexistuje univerzální recept. Nakonec jsem se rozhodla, že nechci žít ve lži. Můj život má cenu a já mám právo na někoho, kdo si mě bude vážit a bude se mnou upřímný. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale dnes vím, že bylo správné.

Ať už je příběh jakýkoli, jedna věc je jistá. Dokud si lidé budou myslet, že pravda se dá schovat pod koberec, budou přicházet o to nejcennější. O důvěru. A bez ní žádný vztah nemůže dlouhodobě fungovat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz