Článek
Sedím v kavárně a čekám na Petra. Je to můj milenec. Zní to hrozně, já vím. Nikdy jsem nechtěla být nevěrná žena, ale život se někdy vyvine jinak, než plánujete. Zvlášť když žijete s mužem, který bere intimní život jako položku na seznamu povinností, někde mezi vysáváním a vynášením koše.
S Martinem jsme svoji deset let. Na první pohled jsme dokonalý pár - dům na předměstí, dvě děti, společné dovolené, rodinné večeře. Ale za zavřenými dveřmi ložnice? Tam je to jako v mrazáku. Chladné, sterilní a bez života.
„Dneska je středa, takže bychom měli…“ říká pravidelně kolem desáté večer. Jako by to byl další bod v jeho Excel tabulce. Středa - milování, čtvrtek - porada v práci, pátek - nákup. Mechanické, naplánované, bez vášně.
Zkoušela jsem všechno. Sexy prádlo? „Zbytečně vyhozené peníze za tyhle hadříky?“ Romantická večeře? „Nemůžeme jíst tak pozdě, zítra vstávám do práce.“ Snažila jsem se s ním mluvit o našem intimním životě, ale pokaždé téma změnil nebo se zatvářil, že je to něco nevhodného.
Pak jsem potkala Petra. Bylo to na firemním večírku kamarádky, kam mě vytáhla, abych „přišla na jiné myšlenky“. Petr se usmál a já poprvé po letech pocítila to známé chvění. Tu jiskru, kterou jsem s Martinem dávno ztratila.
První schůzka byla nevinná - káva a rozhovor. Druhá taky. Ale při třetí… Poprvé po letech jsem se cítila jako živá. Žádoucí. Jako žena, ne jako položka v diáři.
„Jsi krásná,“ šeptal mi Petr do ucha. Ne „je středa, měli bychom“. Ne mechanické pohyby bez emocí. Skutečná vášeň, skutečné pocity.
Vím, že to, co dělám, není správné. Každý večer, když se vracím domů, mě sžírají výčitky svědomí. Když se na mě Martin usměje a zeptá se, jak jsem se měla, mám chuť všechno vykřičet. Ale pak přijde večer, ta sterilní „středa“, a já vím, proč jsem to udělala.
Kamarádka Jitka říká, že bych měla od Martina odejít. „Když už ho podvádíš, tak proč s ním zůstáváš?“ Není to tak jednoduché. Jsou tu děti. Společný život. A někde hluboko ve mně naděje, že se něco změní.
Zkusila jsem mu navrhnout párovou terapii. „Cože? K psychologovi? Nejsme přece blázni,“ odbyl mě. Pro něj je všechno v pořádku. Středa je středa, povinnost splněna, odškrtnuto.
S Petrem je to jiné. Není to jen o sexu, i když i ten je úžasný. Je to o tom pocitu být chtěná. O spontánních dotecích, nečekaných polibcích, vášnivých SMS zprávách uprostřed dne.
Někdy si představuju, jaké by to bylo, kdybych od Martina odešla a začala nový život s Petrem. Ale pak se podívám na naše děti, na fotky z dovolených, na náš společný život… a nevím.
Minulý týden mi Martin koupil květiny. Poprvé po letech. „V kalendáři bylo připomenutí - výročí svatby,“ vysvětlil prakticky. I ten romantický moment musel mít svoje logické vysvětlení.
Petr mi taky nosí květiny. Bez důvodu. Prostě proto, že chtěl. „Připomněly mi tvůj úsměv,“ řekl mi naposledy. A já se rozplakala, protože jsem si uvědomila, jak dlouho mi nikdo neřekl něco tak prostého a krásného.
Vím, že žiju dvojí život. Přes den jsem vzorná manželka a matka, večer vášnivá milenka. Je to vyčerpávající. Je to špatné. Ale nedokážu to zastavit.
Někdy v noci, když Martin spí, přemýšlím, kde se to pokazilo. Kdy se z našeho manželství vytratila vášeň? Kdy se milování změnilo v povinnost? A hlavně - dalo by se to ještě zachránit?
Před týdnem jsem našla v Martinově počítači otevřenou záložku s článkem o manželském poradenství. Možná i on cítí, že něco není v pořádku. Možná by stálo za to ještě bojovat.
Ale pak mi přijde zpráva od Petra a já jsem zase ztracená. Mezi povinností a vášní. Mezi správným a příjemným. Mezi životem, který bych měla žít, a životem, který chci žít.
Kolik žen žije v manželství bez vášně? Kolik z nich se rozhodlo hledat to, co jim chybí, jinde? A kolik z nich, stejně jako já, se každý den probouzí s pocitem viny?
Nevím, jak tento příběh skončí. Jestli najdu odvahu všechno Martinovi říct. Jestli on najde odvahu změnit se. Jestli s Petrem zůstaneme milenci, nebo se odvážíme být něčím víc.
Vím jen, že život je příliš krátký na to, abychom ho prožili bez vášně. Bez touhy. Bez lásky. I když cesta za nimi někdy vede po zakázaných stezkách.
A tak sedím v té kavárně, čekám na Petra a přemýšlím, jestli jsem špatný člověk. Nebo jen žena, která odmítla přijmout, že láska může být položkou v kalendáři.
Zdroje: Autorský text
