Článek
Samoobslužné pokladny. Prý revoluční vynález, který nám má usnadnit život. Ve skutečnosti je to noční můra, která vám dokáže proměnit obyčejný nákup v hodinové utrpení plné stresu a frustrace. Přesně to se mi stalo minulý týden.
Přišla jsem do supermarketu s běžným nákupem. Fronty u normálních pokladen byly dlouhé, tak jsem se rozhodla vyzkoušet samoobslužnou pokladnu. „Bude to rychlejší,“ říkala jsem si. Jaký omyl!
Základní věci jako konzervy nebo balené potraviny šly namarkovat velmi snadno, a já si pochvalovala, jak je to super rychlý nákup. Pak ale přišlo ovoce a zelenina. A začalo peklo. Najít v tom nepřehledném seznamu konkrétní druh jablek? Bylo to jako ve špionážním filmu. Banány jsou prý moc těžké, rajčata moc lehká, a citrony? Ty systém vůbec nezná.
Po patnácti minutách hledání správných kódů jsem začala litovat svého rozhodnutí. Kolem mě stála fronta nervózních zákazníků, kteří čekali, až konečně dokončím svůj nákup. Asistentka pobíhala od jedné pokladny ke druhé, protože všude něco vázlo a nefungovalo.
Nejhorší bylo pečivo. Rohlíky, housky, různé druhy chleba – každý má svůj kód. A ty kódy? Ty jsou někde v seznamu, který má tisíc položek. Rolujete hledáte, ztrácíte nervy a trpělivost. A když konečně najdete správný kód, systém vám oznámí „neočekávaná položka v balící zóně“.
Po čtyřiceti minutách jsem měla namarkovanou asi polovinu nákupu a nervy v kýblu. Kolem mě stáli další zákazníci, někteří se smáli, jiní kroutili hlavou. Asistentka už ke mně ani nechodila, asi pochopila, že jsem beznadějný případ.
A pak přišla poslední kapka. Chtěla jsem namarkovat obyčejný tmavý chléb. V seznamu bylo několik druhů chleba, ale ten můj tam nebyl. Když jsem zavolala asistentku, řekla mi, že musím použít kód pro jiný chléb, protože ten můj v systému chybí. To už bylo moc.
Nechala jsem všechno být, popadla svůj košík a šla vystát další frontu u normální pokladny. A víte co? Za deset minut jsem měla namarkováno. Pokladní všechno zvládla s přehledem, dokonce se u toho i usmívala. Žádné hledání kódů, žádné chybové hlášky, žádný stres.
Prý že samoobslužné pokladny šetří čas a peníze. Komu? Určitě ne zákazníkům, kteří tam tráví hodiny hledáním správných kódů. Určitě ne lidem, kteří kupují čerstvé potraviny nebo pečivo. A určitě ne seniorům, pro které je celý tento systém naprosto nepochopitelný.
Chápu, že obchody chtějí ušetřit na personálu. Ale proč to musí být na úkor zákazníků? Proč musíme trávit hodiny u pokladny, která měla údajně urychlit nákup? A hlavně – proč musíme dělat práci, za kterou by měl být někdo placený?
Někdo řekne, že je to otázka zvyku. Že se to časem naučíme. Ale proč bychom měli? Proč bychom měli investovat čas do učení se nějakého systému, který nefunguje? Proč bychom měli stát fronty u samoobslužných pokladen, když můžeme jít k normální pokladní?
A tak jsem se rozhodla. Už nikdy víc samoobslužná pokladna. Radši si vystojím frontu u normální pokladny, kde vím, že mě obslouží člověk, který své práci rozumí. Protože hodina strávená hledáním kódu pro tmavý chléb? To fakt už ne.
Možná jsem staromódní. Možná nechci přijmout „pokrok“. Ale podle mě není pokrok nutit zákazníky, aby trávili hodiny u pokladny, která měla údajně ušetřit jejich drahý čas. To není pokrok – to je krok zpět.
