Článek
A tak jsem si před rokem našla paní Janu. Přišla na doporučení kolegyně z práce, která ji vychvalovala do nebes. Měla za sebou léta praxe, reference od spokojených klientů, a navíc byla tak milá, že jsem hned věděla – tohle bude fungovat. Každý pátek, když jsem přišla z práce domů, byl celý byt jako ze škatulky. Podlahy voněly citronovou vůní, nábytek se leskl a já měla víkendy jen pro sebe a svou rodinu. Po letech stresu a věčného pocitu, že nikdy nic nestíhám, to byl dar z nebes.
Jenže pak přišel ten den, kdy jsem musela zůstat doma s nemocnou dcerou. Byl pátek, den, kdy chodila paní Jana. Zavolala jsem jí, že jsme obě doma, ale že může normálně přijít uklízet. „To nevadí, já vás nebudu rušit,“ řekla s tím svým typickým úsměvem v hlase. Dcera po obědě usnula a já si sedla k počítači v obýváku, abych dodělala nějakou práci. Jana mezi tím uklízela v koupelně. Slyšela jsem, jak pustila vodu, jak otevírá skříňky, všechno znělo normálně. Pak přešla do ložnice a já se ponořila do své práce.
Asi po půl hodině jsem si uvědomila, že je v ložnici podezřele dlouho. Normálně jí úklid naší – přiznejme si – ne příliš velké ložnice zabral maximálně dvacet minut. Začala jsem být zvědavá, tak jsem se tiše zvedla a přešla ke dveřím ložnice, které byly pootevřené. To, co jsem viděla, mě naprosto šokovalo. Jana nestála u postele s prachovkou v ruce, jak jsem očekávala.
Místo toho seděla na zemi před naší skříní s otevřenou spodní zásuvkou, kde máme s manželem osobní věci. V ruce držela mou peněženku a metodicky ji prohledávala. Vedle sebe měla položený můj diář, který běžně nosím v kabelce, ale včera jsem ho nechala v ložnici. Stála jsem jako opařená. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Ta žena, které jsem věřila, která měla klíče od našeho bytu, která byla každý týden sama v našem nejintimnějším prostoru, prohledávala naše věci.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale musela jsem nějak prozradit svou přítomnost, protože najednou vzhlédla a naše oči se setkaly. V tu chvíli jsem na její tváři viděla něco, co mě vyděsilo ještě víc než to, co dělala. Žádné překvapení, žádný stud. Jen chladný výpočet, jak se z téhle situace dostat.
„Omlouvám se, hledala jsem hadr, který jsem tu někde položila,“ řekla klidně, jako by to bylo to nejnormálnější na světě. Jenže držela mou peněženku, ne hadr. A moje peněženka rozhodně nevypadá jako hadr. „Prosím, sbalte si své věci a odejděte,“ řekla jsem, hlas se mi třásl, ale snažila jsem se zůstat klidná. „A nechte tu klíče od bytu.“ Neprotestovala. Bez jediného slova zavřela zásuvku, vstala a odešla z ložnice. Slyšela jsem, jak si v předsíni bere své věci, pak cvaknutí klíčů na stolku a nakonec tiché zavření dveří.
Když odešla, roztřásla jsem se po celém těle. Otevřela jsem zásuvku, kterou prohledávala. Kromě peněženky a diáře tam máme důležité dokumenty, nějaké šperky, které jsem zdědila po babičce, a další osobní věci. Co všechno už prohledala za ten rok, co k nám chodila? Co všechno o nás ví? Měla jsem pocit, jako by někdo vtrhl do mého nejsoukromějšího prostoru, jako by mě někdo svlékl před cizími lidmi.
Večer, když přišel manžel domů, jsem mu všechno řekla. Byl stejně šokovaný jako já. Hned jsme zkontrolovali všechny cennosti – naštěstí se zdálo, že nic nechybí. Ale to nezmírnilo ten hrozný pocit narušení soukromí. „Měli bychom to nahlásit na policii,“ řekl manžel. Ale já váhala. Co bych jim řekla? Že jsem našla svou uklízečku, jak prohledává mou peněženku? Neukradla nic, aspoň ne pokud víme. A co když to byl jen jednorázový přešlap? Jenže ten výraz v jejích očích… ten mi napovídal, že to nebyla náhoda.
Nakonec jsme se rozhodli, že to na policii nebudeme hlásit, ale zavolali jsme zámečníka, aby vyměnil zámky. Nevím, jestli si udělala kopii klíčů. A upřímně, ten pocit, že by mohla kdykoliv vejít do našeho bytu, byl nesnesitelný. Od té doby uklízím sama. Přes týden, po večerech, o víkendech. Je to náročné, ale ten pocit bezpečí a jistoty, že nikdo cizí neprohledává naše věci, za to stojí. A možná je to hloupost, ale koupila jsem si malou bezpečnostní kameru do ložnice. Pro jistotu.
Někdy si říkám, kolik dalších rodin takto oklamala. Jestli v tom byli i ti lidé, kteří ji doporučovali. Ale nejvíc mě mrzí ta důvěra, kterou jsem ztratila. Nejen v ni, ale tak nějak obecně. Člověk by měl věřit lidem, ale jak, když vás ti, kterým věříte, tak snadno zradí?
