Článek
Prostě den, kdy máte chuť někam zalézt a nemluvit. A tak jsem šla do kavárny. Ne hledat útěchu. Spíš se jen na chvíli ztratit v anonymitě, v šumu cizích hlasů, v teplu hrnku s čajem. Byla skoro plná. Téměř všechny stoly obsazené, jen jeden muž seděl sám u velkého stolu u okna. Zaujatý knihou, hrnek s kávou sotva dotknutý, oči klidné, jakoby mimo svět. Přišla jsem blíž a jen tiše řekla: „Mohu si přisednout?“ Ani se na mě nepodíval. Jen lehce přikývl a pak dodal: „Můžete. Ale nemluvte.“ A v tu chvíli jsem věděla, že jsem na správném místě.
Neurazilo mě to. Nepřekvapilo. Spíš mě to uklidnilo. Protože přesně to jsem potřebovala. Mlčet. Být. Bez povinnosti vést rozhovor, bez nutnosti něco vysvětlovat, bez úsměvů ze slušnosti. Sedla jsem si naproti němu, vytáhla si vlastní knížku, otevřela ji, ale stejně jsem nečetla. Jen jsem cítila, že se mi najednou ulevilo. Jako bych si sedla vedle někoho, kdo beze slov rozumí tomu, co se děje uvnitř.
Čas plynul zvláštně jinak. Lidé kolem nás se smáli, telefonovali, objednávali si dorty, šustili bundami. Ale my dva jsme byli v tichu. Vedle sebe, každý ponořený do sebe, ale nějak propojení. Občas jsem zvedla oči a podívala se ven. Mrholilo. Kapky stékaly po skle a vytvářely malé cesty, jako by svět za oknem byl jen rozpitý obraz. A v tom vnitřním světě, mezi dvěma hrnky a dvěma cizími lidmi, vznikal prostor. Tichý, bezpečný, klidný. Neznala jsem jeho jméno. Nevím, kolik mu bylo, co dělal, proč tam seděl sám. Ale bylo to jedno. Protože v tu chvíli jsme byli jen dva lidé, kteří si dovolili nic nehrát.
V jednu chvíli si sundal brýle, protřel si oči a usmál se. Ne na mě. Jen tak. Do prostoru. A pak poprvé promluvil: „Děkuju, že jste to respektovala.“ A já jen kývla. Protože nebylo potřeba nic říkat. On vstal, oblékl si kabát, zaplatil a než odešel, podíval se na mě a řekl: „Bylo to fajn. Až někdy zase budete potřebovat mlčet, víte, kde mě najdete.“ A odešel.
Seděla jsem tam ještě dlouho. A měla pocit, že jsem si s někým promluvila. Hlouběji, než se mi to poslední dobou dařilo se spoustou lidí. Přitom nepadlo skoro žádné slovo. A právě v tom to bylo. Ticho, které není trapné. Společnost, která není vlezlá. A pochopení, které se nemusí pojmenovávat.
Od té doby občas přemýšlím, kolik takových lidí kolem nás je. Kolik těch, co si jen potřebují na chvíli sednout a mlčet. Kolik těch, co nepotřebují radu, řešení, výklad. Jen vedle sebe někoho, kdo je prostě tam. A nic víc. A jak málo takových setkání vlastně máme. Protože většinou máme pocit, že musíme něco říkat. Vyplňovat vzduch slovy, dokazovat, že jsme přítomní, že víme, že rozumíme. Ale někdy je největším důkazem porozumění právě to, že mlčíme.
Nevím, jestli ho ještě někdy uvidím. Ale vím, že na tu hodinu nikdy nezapomenu. Na tu zvláštní, tichou hodinu mezi dvěma lidmi, kteří se na nic neptali, nic si nevysvětlovali, a přesto si byli tak zvláštně blízcí. A že někdy stačí málo. Jen věta: „Můžete, ale nemluvte.“ A najednou víte, že přesně to jste potřebovali slyšet. A že právě to vám zachránilo den. Možná i něco víc.
