Článek
A pak jsem stála na rozpálené ulici v centru Káhiry, ve městě, které mě vždycky fascinovalo, a dívala se do očí ženě, která mi klidným hlasem říkala, že její muž se jmenuje stejně jako ten můj. Má stejně modré oči. A každý pátek večer jí domů nosí granátová jablka.
První reakce? Tělo nepochopí, co se právě děje. Jen to zvláštní, zpomalené ticho. Všechno se hýbe, hučí, troubí – ale vy jen stojíte a posloucháte, jak vám mozek napůl šeptá a napůl křičí: To není možné. To nemůže být pravda. A hlavně: Proč zrovna já?
Do Egypta jsme se s Markem vydali po letech plánování. Pořád jsme to odkládali – jednou kvůli dětem, jindy kvůli práci, pak přišla pandemie, pak rekonstrukce kuchyně. Až letos jsme si řekli, že když ne teď, tak už nikdy. Všechno jsme naplánovali sami – žádná cestovka, žádné davy. Jen my dva, dvacet dnů, kultura, historie a trochu slunce na kosti, které bolí čím dál častěji.
První dny byly nádherné. Marek byl uvolněný, vtipkoval, chválil moje letní šaty, pořád mě fotil, posílal dětem obrázky se srdíčky. Jezdili jsme na výlety, ochutnávali jídlo, večer jsme seděli na střeše hotelu a připíjeli si čajem. Měla jsem pocit, že se něco uzdravuje. Že možná po těch všech letech, kdy jsme se míjeli mezi školou, nákupem a povinnostmi, se znovu nacházíme.
Pak ale přišel večer, kdy se Marek vymluvil, že ho bolí hlava. Prý si půjde lehnout, ať klidně ještě zůstanu u bazénu. Bylo to zvláštní – vypadalo to jako nic, ale něco ve mně zarezonovalo. Po všech těch letech s jedním člověkem prostě poznáte, kdy se něco nezdá. Nenápadně jsem se vrátila na pokoj asi za hodinu. Nebyl tam. Ani v hotelu. Personál tvrdil, že odjel autem a že řidič ho dobře zná, prý je to jeho „místní přítel“.
Druhý den se choval jako by nic. Smál se, plánoval výlet, ale já už měla v sobě škrábanec. A jakmile jednou začnete hledat, nacházíte. V telefonu fotky, které nebyly z toho dne. Účet z restaurace, kde jsme nebyli. A pak zpráva v arabštině, kterou jsem si nechala přeložit. Nepsal ji přítel. Psala ji žena.
Zbytek už byl jako špatný film. Marek nejdřív zapíral. Pak mlžil. A pak už jen seděl a mlčel. Nakonec mi přiznal, že během několika služebních cest do Egypta si tam našel „někoho blízkého“. Že to začalo nenápadně. Že to nebylo plánované. A že má s tou ženou dítě. Holčičku. Je jí pět.
Zhluboka dýchám, když to píšu. Protože i když od té chvíle uběhlo víc než půl roku, pořád mám problém tomu uvěřit. A pořád mám v sobě dvě já. Jedno, které brečí a nechápe, jak mohl podvádět, lhát, žít dva životy. A druhé, které sedí a studuje, co všechno člověk přežije.
Setkala jsem se s ní. Sama jsem to chtěla. Ne z pomsty, ne ze zvědavosti. Chtěla jsem se podívat do očí té ženě, která měla žít vedle mého manžela. Chtěla jsem pochopit, co z něj udělalo člověka, kterého jsem neznala. Byla milá. Klidná. Zraněná stejně jako já. Nevěděla o mně. On lhal i jí. Vytvořil dva vesmíry, ve kterých byl král. A ani v jednom nemusel říkat celou pravdu.
Zůstala jsem v Káhiře ještě pár dní sama. Marek odjel domů dřív. Potřebovala jsem čas. Ne na rozhodování. Ale na to, abych dohnala všechny otázky, které jsem si v životě nikdy nepoložila. Byla jsem slepá? Hloupá? Příliš důvěřivá? Nebo jsem jen věřila ve věrnost tak samozřejmě, jak člověk věří v zítřek?
Lidé si myslí, že nevěra je jen o fyzické zradě. Ale ono to nejvíc bolí jinde. V té prázdnotě, která po ní zůstane. V každé vzpomínce, která najednou dostane jinou barvu. V každé větě, která už nebude znít stejně. V každém pohledu na děti, kdy se ptáte, co všechno se dalo zachránit, kdyby…
Doma jsem nejdřív nic neříkala. Ale děti to stejně poznaly. Mlčení v domě má jiný zvuk než ticho. Za pár dní jsem jim řekla pravdu. Ne všechno. Jen tolik, kolik potřebovaly vědět. Jsou dospívající. Sami si to složí. Ať se děje cokoli, jejich táta je pořád jejich táta. I když pro mě je najednou úplně jiný člověk.
Nevím, jak to celé dopadne. Nechci ze sebe dělat hrdinku. Nejsem silná. Jsem unavená. Ale něco se ve mně přesto rozsvítilo. Něco, co říká, že možná právě teď nastává ten moment, kdy začínám žít život sama pro sebe. Ne jako partnerka. Ne jako máma. Ale jako Anita. Jako žena, která přežila.
Když se mě kamarádka zeptala, jestli mu to někdy odpustím, řekla jsem: Možná. Ale nezapomenu. Protože kdybych zapomněla, mohla bych znovu uvěřit. A znovu přijít o sebe. A to už nedovolím. Ne kvůli pomstě. Kvůli sobě. Protože já si zasloužím být milovaná celá. Ne napůl. Ne na střídačku. Ne tajně.
A víte co je zvláštní? Že ani teď, s tím vším, co mám na srdci, necítím nenávist. Jen smutek. A lítost. Ne za sebe. Za něj. Protože všechno, co jsme měli, mohl mít doopravdy. A místo toho si vybral klam. Dva životy, dva stíny. A teď sedí někde sám. A přemýšlí, proč je všechno pryč.
Já to vím. Protože lež má krátké nohy, i když je oblečená do exotiky.
