Článek
Znala. Ale představa, že budu týden sdílet malý byt s někým, kdo má potřebu všechno komentovat, mě upřímně děsila. První dny probíhaly přesně tak, jak jsem čekala. Ráno: „Tohle opravdu snídáš? Víš, kolik je v tom cukru?“ Na pláži: „Lehni si do stínu, jinak ti slunce zničí pleť.“ Večer: „V těch šatech jdeš ven? Nejsou trochu krátké?“ Každá moje volba byla zhodnocena, někdy s úsměvem, jindy s jemným nesouhlasem. Usmívala jsem se, ale uvnitř jsem počítala dny do odjezdu.
Neplánovaná výprava do obchodního centra
Všechno se ale změnilo v polovině týdne. Přišla bouřka, pláž padla a padlo i rozhodnutí – jedeme na nákupy. Ani nevím proč, ale řekla jsem si, že to nějak přežiju. A tak jsme ve třech seděly v autobuse směrem k obchoďáku v nejbližším městě.
A tam se stalo něco zvláštního. Najednou to nebyla ta maminka, která všechno ví a všechno radí. Byla to žena, která si zkoušela boty s takovým nadšením, že jsem se musela smát. „Tohle by se líbilo mému muži, kdyby ještě žil,“ pronesla u jedné kabelky a její výraz mě na chvíli úplně zastavil.
Smích mezi regály a vzpomínky mezi ramínky
Začaly jsme si radit navzájem. Smály jsme se šatům, které nám neseděly, zkoušely si klobouky, které nikdo nepotřebuje, a hodnotily outfitové výstřelky kolemjdoucích. V jednu chvíli jsme všechny tři stály v kabince a zkoušely stejné šaty. Každá jinak vysoká, jinak stavěná, jinak stará. Ale v tu chvíli jsme byly jen tři ženy, které se mají rády a nebojí se to ukázat.
Když jsme se vrátily, bylo mezi námi něco jiného. Najednou mi její poznámky nevadily. Věděla jsem, že v nich není zlá vůle. Možná jen zvyk. A možná i způsob, jak být součástí našich životů. Při odletu jsem si všimla, že mi bude chybět. Nejen kamarádka, ale i její máma. Ta, která mi lezla na nervy, a nakonec se mi dostala pod kůži. Ne, nebudu říkat, že jsme nejlepší kamarádky. Ale díky té bouřce a společnému odpoledni mezi věšáky jsem ji pochopila jinak. A možná i sama sebe.
