Článek
„Dobrý den, ráda bych si vyzvedla doporučený dopis,“ řekla jsem úřednici, postarší paní s pečlivě nabarvenými vlasy a brýlemi na řetízku. Podala jsem jí průkaz a sdělení o uložení zásilky.
Netušila jsem, co to může být. Vlastně ano, trochu jsem tušila. Poslední měsíce jsem posílala desítky životopisů na různé pozice a tohle mohl být jeden z mála, kteří se obtěžovali odpovědět jinak než automatickým e-mailem.
Na obálce bylo logo univerzity, kde jsem před půl rokem dělala přijímací pohovor. Místo asistentky na katedře historie – práce, o které jsem snila od promoce. Nervózně jsem zmačkala roh obálky a strčila ji do kabelky. Tohle otevřu doma. Ne tady, mezi lidmi.
Bydlím sama v malém bytě na okraji Plzně. Po rozvodu před čtyřmi lety jsem se tam přestěhovala, abych začala znovu. Jenže to „znovu“ se jaksi zadrhlo. Vystudovala jsem historii, obor, který miluju, ale práce v něm je jako vzácné zboží – každý o ni bojuje a málokdo uspěje.
Doma jsem položila dopis na kuchyňský stůl a chvíli se na něj jen dívala. Obyčejná bílá obálka, která možná obsahuje moji budoucnost. Ještě před otevřením jsem si nalila skleničku vína. Byl teprve dopoledne, ale potřebovala jsem tekutou kuráž.
S nožem na dopisy v ruce a vínem po boku jsem konečně rozřízla obálku. Vytáhla jsem složený list papíru a rozložila ho před sebou. Hlavička univerzity, datum, moje jméno. A pak ta slova, která jsem přelétla očima jednou, podruhé, potřetí, jako bych jim nemohla uvěřit:
„Vážená paní Nováková, s potěšením Vám oznamujeme, že jste byla vybrána na pozici odborné asistentky na Katedře historie…“
Zavřela jsem oči. Otevřela jsem je. Slova tam stále byla. Přitiskla jsem si list papíru k hrudi a rozplakala se. Ne tichými slzami, ale hlasitým vzlykáním, které se dralo z hloubi duše. Byly to slzy úlevy, slzy radosti, slzy za všechny ty roky, kdy jsem pochybovala, že ještě někdy budu dělat práci, která má smysl.
Po rozvodu s Petrem jsem dva roky pracovala jako pokladní v supermarketu. Pak jsem rok byla na recepci v hotelu. A poslední rok jsem si přivydělávala v doučování historie pro středoškoláky. Vždycky jsem si mezi tím posílala životopisy na místa, kde bych mohla využít své vzdělání, ale odpovědi nepřicházely, nebo byly odmítavé.
„Je nám líto, ale hledáme někoho s více zkušenostmi.“ „Bohužel jste již mimo věkovou kategorii, kterou preferujeme.“ „Na tuto pozici jsme vybrali jiného kandidáta.“
Ve čtyřiceti jsem se cítila jako vyhořelá troska, která propásla svůj čas. Kolegové z vysoké byli profesory, vedoucími kateder, publikovali knihy. A já počítala drobné na pokladně.
Na ten pohovor jsem šla skoro po pěti letech. Oblékla jsem si svůj jediný slušný kostým, který jsem si koupila ještě za Petra, a který mi byl trochu volný, protože jsem poslední dobou zhubla kvůli stresu. Nervozitou se mi třásly ruce, když jsem seděla naproti komisi tří lidí a odpovídala na otázky o historiografii, o metodologii výuky, o svých publikačních plánech.
Odcházela jsem s pocitem, že to byl jen další marný pokus. Že jsem se ztrapnila před lidmi, kteří dělají to, co jsem vždycky chtěla dělat já. Když se měsíc nic neozývali, byla jsem si jistá, že to nedopadlo.
A teď tenhle dopis. Čtu ho znovu a znovu. Nástupní plat, termín nástupu za tři týdny, kontakt na vedoucí katedry. Pod tím podpis děkana fakulty.
Sedla jsem si na podlahu, opřela záda o linku a hlavu zvrátila dozadu. Po tvářích mi stále tekly slzy, ale už jsem se nesnažila je zastavit. Pět let jsem bojovala s pocitem, že můj život skončil, že jsem propásla příležitost, že už nic dobrého nepřijde. Pět let jsem si říkala, že těch deset let studia bylo k ničemu.
A teď tu držím důkaz, že to tak není. Že nikdy není pozdě vrátit se k tomu, co milujete. Že někdy ty nejlepší zprávy přijdou, když už jste přestali doufat.
Za tři týdny vstoupím do posluchárny a budu učit studenty o tom, co tvořilo můj svět, než jsem se ho vzdala. Konečně zase budu historička. Ne pokladní, ne recepční, ne někdo, kdo se vzdal svých snů. A možná je to tím lepší, že jsem si musela projít tou temnou částí, abych znovu ocenila světlo.
Brečím a směju se zároveň. A nakonec se zvedám, abych zavolala mámě. Tohle už nejsou zprávy, které by člověk otevíral sám.
