Článek
Minulou sobotu jsem si ale naplánovala něco jiného – chtěla jsem zajít na farmářské trhy. Jen tak, na hodinku. Koupit si čerstvý sýr, možná nějakou zeleninu, a pak se vrátit domů k rozečtené knížce. Ta knížka na mě čekala až do večera.
Farmářské trhy v našem městě se konají jen dvakrát do měsíce, a ten den to bylo poprvé po zimní pauze. Když jsem dorazila na náměstí, překvapilo mě, kolik lidí mělo stejný nápad jako já. Stánky lemovaly celé náměstí a mezi nimi proudily davy nakupujících s plátěnými taškami a proutěnými košíky.
První stánek, u kterého jsem se zastavila, nabízel domácí sýry. Starší pán s vousy a v kostkované košili krájel vzorky a podával je na malých dřevěných špejlích „Ochutnejte, slečno, tenhle je s medvědím česnekem. Sám ho sbírám v lese za domem,“ nabídl mi s úsměvem, který odhalil mezeru mezi předními zuby.
Ochutnala jsem a musím říct, že takový sýr jsem ještě nejedla. Svěží, voňavý, s příjemně ostrou chutí. Nemohla jsem odolat a koupila si ho, i když stál dvojnásobek než v supermarketu. Ale co, jednou za čas si člověk může dopřát, ne? Pak jsem se přesunula k dalšímu stánku, kde prodávali domácí marmelády. Skleničky všech velikostí a barev byly vyrovnané jako vojáci a každá měla ručně psanou etiketu. Malá, energická paní mi vyprávěla příběh ke každé z nich.
„Tuhle malinovou dělám z malin, co rostou na mezi za naší zahradou. A tady ta meruňková, tu musíte zkusit, loni se meruňkám tak dařilo, že se větve prohýbaly až k zemi,“ vyprávěla a já jsem se nechala unést jejím nadšením. Koupila jsem si tři skleničky různých marmelád, přestože jsem doma v lednici měla ještě dvě neotevřené. Ale ty příběhy, ta vášeň, se kterou o nich mluvila – to se v supermarketu nekoupí.
Jak jsem procházela mezi stánky, čas plynul, aniž bych si ho všímala. U jednoho prodávali domácí pečivo, které vonělo na dálku. U dalšího bylinky v květináčích, které prý vydrží na parapetu celé léto. Pak jsem narazila na stánek s ručně šitými taškami a polštáři. „To šije moje máma,“ řekla mi mladá dívka s dlouhými vlasy spletenými do copu. „Je jí sedmdesát osm a odmítá se dívat na televizi, tak místo toho šije. Pořád říká, že bez práce by se zbláznila.“
Prohlížela jsem si polštář s vyšívanými ptáčky a představovala si tu starší paní, jak trpělivě protahuje jehlu látkou. Najednou mi to přišlo důležitější než cena, a tak jsem si ten polštář koupila. Pro štěstí a pro radost neznámé babičky. Když jsem míjela stánek s medem, zastavil mě hlas: „Mladá paní, nechcete ochutnat lipový med? Letos je zvlášť povedený.“
Otočila jsem se a uviděla šedovlasého muže s vrásčitou tváří a očima, které se smály, i když ústa zůstávala vážná. Ochutnat jsem nechtěla – med mám doma pořád, protože ho používám místo cukru do čaje. Ale něco v jeho očích mě přimělo zůstat.
Začal mi vyprávět o včelách, o tom, jak se letos přemnožil roztoč a jak musel polovinu úlů přeléčit. O tom, jak pozná, že královna je silná, a o tom, jak každé ráno poslouchá bzučení, aby věděl, jestli je všechno v pořádku. Mluvil a já jsem zapomněla, že jsem původně chtěla být doma do oběda.
Koupila jsem si med a pak ještě jeden pro maminku. A k tomu svíčku ze včelího vosku, protože voněla jako léto. Když mi začalo kručet v břiše, zastavila jsem se u stánku s langošem. Žena s červenými tvářemi mi ho podala horký, posypaný sýrem a česnekem. Jedla jsem ho vestoje, mastná a šťastná, a pozorovala jsem ruch kolem sebe.
Až cestou domů, s taškou plnou věcí, které jsem vlastně nepotřebovala, jsem si uvědomila, že jsem tam strávila celé dopoledne. Ale nelitovala jsem ani minuty. Protože to, co jsem si odnesla, nebyly jen sýry, marmelády a med. Byly to příběhy lidí, kteří do své práce dávají kus sebe. A to se nedá koupit nikde jinde, ani za žádnou cenu.
