Článek
Máme dva kočičí členy domácnosti, cestujeme, když si našetříme, a rádi trávíme večery s přáteli u dobrého jídla a vína. Netrápí nás velké dluhy, dokážeme vyžít z toho, co vyděláme, a občas si i něco dopřát. Zní to jako obyčejný, ale šťastný život. A já jsem spokojená. Tedy až do okamžiku, kdy se někdo zeptá na tu otázku.
Stalo se to minulý pátek na oslavě čtyřicátin mé sestřenice Markéty. Posezení v útulné vinárně, kam dorazila rodina i přátelé. Znala jsem jen část z nich, s některými jsem se viděla poprvé v životě. Po úvodních přípitcích a předání dárků jsme se všichni usadili ke stolům a začali jsme se bavit. Seděla jsem vedle jedné z Markétiných kamarádek, Lenky. Sympatická blondýna s krásnými kudrnatými vlasy a upřímným úsměvem. Povídaly jsme si o všem možném – o práci, o cestování, o knížkách, které jsme nedávno četly. A pak přišla ta chvíle, které se obávám pokaždé, když potkám nového člověka.
„A vy s manželem máte děti?“ zeptala se Lenka mezi sousty tiramisu. Otázka, která vždy přijde. Někdy dříve, někdy později, ale vždy přijde. V tu chvíli se mi v hlavě rozběhne známý film. Mám říct pravdu? Mám se vymluvit? Mám to rychle odbýt a změnit téma? Tolikrát jsem už odpovídala a tolikrát jsem se setkala s nepochopením, že už předem cítím tu tíhu v žaludku.
„Ne, nemáme a ani neplánujeme,“ odpověděla jsem a napila se vína, abych získala chvilku času. Viděla jsem, jak se jí v očích objevil ten typický výraz – směs překvapení, nepochopení a snad i trochu soucitu. Ten výraz znám nazpaměť.
„Aha, tak to ještě máte čas, vždyť jsi mladá,“ řekla s úsměvem, který naznačoval, že přesně ví, co si myslím a co potřebuji slyšet. Ten typ úsměvu, který říká: „Neboj, jednou to pochopíš a změníš názor.“ Jako kdyby můj současný pohled na svět byl jen dočasnou fází, ze které vyrostu.
A v tu chvíli se to stalo. Možná to bylo tím vínem, možná tím, že už jsem byla unavená z věčného vysvětlování, nebo možná jen tím, že Lenka vypadala jako člověk, který by mohl pochopit. Rozhodla jsem se být upřímná. Úplně upřímná.
„Víš, Lenko, já jsem se rozhodla, že děti mít nechci. Není to tím, že bych neměla čas, nebo že bych je nemohla mít. Prostě je nechci. Nikdy jsem necítila to pověstné tikání biologických hodin nebo touhu pochovat miminko. Miluji svůj život takový, jaký je, a s Petrem jsme šťastní ve dvou.“
Čekala jsem obvyklou reakci. To, co vždycky přichází po mém přiznání. Buď těch několik standardních frází jako: „To si ještě rozmyslíš“, „Počkej, až ti bude čtyřicet a bude pozdě“, „To říkáš teď, ale až uvidíš miminko své kamarádky…“ Nebo ty horší reakce, ty, které naznačují, že se mnou něco není v pořádku. Že jsem sobecká. Že nejsem úplná žena.
Jenže Lenka udělala něco nečekaného. Usmála se, skutečně upřímně, a řekla: „To naprosto chápu. Já jsem své dvě holky vždycky chtěla, ale občas jim závidím tu svobodu, kterou máš ty. Myslím, že je skvělé, když člověk ví, co chce, a má odvahu si za tím stát.“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Tohle se mi ještě nestalo. Žádné přesvědčování, žádná lítost, žádné odsouzení. Jen pochopení a respekt. A to od ženy, která sama děti má a miluje je.
A nebyla to jen Lenka. Když se náš rozhovor stočil k tomuto tématu, přidali se i další od stolu. Martin, čtyřicetiletý otec dvou dětí přiznal, že kdyby mohl vrátit čas, možná by si důkladněji rozmyslel, jestli do rodičovství jít. Ne že by své děti nemiloval, ale nikdo ho nepřipravil na to, jak moc se jeho život změní, a jak málo prostoru mu zbyde pro sebe. Jana, další Markétina kamarádka, se svěřila, že i když svého syna miluje nadevše, první roky byly tak těžké, že několikrát litovala svého rozhodnutí.
Bylo to poprvé, co jsem se ocitla ve společnosti, kde moje rozhodnutí nemít děti nevyvolalo ani údiv, ani soucit, ani přesvědčování. Namísto toho se rozpoutala upřímná debata o rodičovství, o očekáváních, o společenském tlaku, o štěstí a o tom, jak každý z nás jde za ním svou vlastní cestou.
Z večírku jsem odcházela s pocitem svobody a úlevy. Ne proto, že bych pochybovala o svém rozhodnutí – to jsem nikdy nedělala. Ale proto, že jsem konečně narazila na skupinu lidí, kteří ho dokázali přijmout bez podmínek. Kteří pochopili, že moje představa o šťastném životě je stejně platná jako ta jejich, jen jiná.
A když mě Petr při cestě domů vzal za ruku a zeptal se, jak jsem si večer užila, mohla jsem poprvé říct, že výborně. Bez té hořké pachuť po obligátní otázce, která obvykle kazí i ty nejhezčí společenské události. A to je něco, co si budu pamatovat ještě dlouho.
