Článek
Měla to být moje malá výhra. Tři dny klidu, tepla, vůně eukalyptu a tiché vody, která obejme tělo a utiší hlavu. Vybrala jsem si menší hotel v Maďarsku, kde jsem kdysi byla s manželem. Chtěla jsem si to připomenout. Zavřít oči, poslouchat bublání vody a možná si poprvé po dlouhé době dovolit být jen tak. Bez rolí, bez povinností, bez očekávání.
Dorazila jsem v pátek odpoledne. Hotel vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Zvenčí možná trochu opotřebovaný, ale uvnitř příjemný. Pokoje čisté, personál milý, všechno tak nějak pomalé jak to má být. Dostala jsem klíče, župan, čip na vstup do bazénu a šla si vybalit. Už cestou výtahem jsem cítila ten známý pach chloru smíchaný s levandulovým osvěžovačem, a srdce mi poskočilo radostí. První večer jsem šla rovnou do sauny. Seděla jsem tam v tichu, obklopená cizími lidmi, kteří také přijeli zapomenout. Bylo to přesně tak, jak jsem potřebovala. Až do chvíle, než jsem se vrátila do šatny.
Můj hotelový župan zmizel. Ten, co mi ráno předali na recepci, s malým logem hotelu a číslem pokoje. Byl zavěšený na háčku vedle ostatních, jako vždy. Ale když jsem ho hledala, prostě tam nebyl. Měla jsem tam vložený i plastový čip, a najednou nebylo nic. Nejdřív jsem se zarazila. Možná jsem si ho spletla? Možná jsem ho dala jinam? Ale po chvíli mi došlo, že není. Není nikde. A že někdo si ho musel vzít. Jenže v tu chvíli už stála přede mnou jiná žena, možná o pár let mladší než já, a hlasem, který rozhodně nebyl klidný, na mě vyjela: „Co jste si to dovolila? To je můj župan! Má číslo 209 a já ho měla tady!“
Zůstala jsem stát jako opařená. Ona ho držela v ruce. Můj župan. Můj čip. A obviňovala mě, že jsem jí ho vzala já. Nedala mi prostor cokoli říct. Okamžitě přivolala recepční, kolem se začali shromažďovat lidé, a já najednou stála uprostřed šatny v mokrých plavkách. Stará žena obviněná z krádeže. Byla jsem tak zaskočená, že jsem nedokázala skoro ani mluvit. Jen jsem pořád opakovala, že ten župan mi dali na recepci, že číslo 209 je můj pokoj. Ale její hlas byl hlasitější. A když máte vedle sebe někoho, kdo je přesvědčený o své pravdě a má v sobě vztek, jste rázem za podezřelou vy. Tím spíš, když nejste ten typ, co se hádá nebo křičí.
Recepční si ověřila čísla. A potvrdila, že pokoj 209 mám já. Že ten čip je psaný na moje jméno. Že ten župan je skutečně můj. Žena jen něco procedila mezi zuby a bez omluvy odešla. Já tam ale stála dál. Zmrzlá s pocitem, že jsem právě zažila něco hluboko ponižujícího. Nešlo o ten župan. Šlo o to, že někdo zcela samozřejmě předpokládal, že jsem zlodějka. A ještě to vykřičel mezi ostatní. Jen tak. Bez ověření. Bez snahy se zeptat. Bez zájmu pochopit.
Zbytek večera jsem už do wellness nešla. Zalezla jsem do pokoje, přikryla se dekou a přemýšlela, co to se mnou udělalo. Jak je možné, že pár slov od cizí ženy mě dokáže tak vyhodit z rovnováhy? Že kvůli jedné chvíli ztratím radost, na kterou jsem se tak těšila? Možná to zní přehnaně. Ale když jste celý život zvyklá být slušná, nenápadná, vyhýbat se konfliktům, tak vás podobná situace zasáhne jako rána mezi oči. Najednou máte pocit, že se na vás všichni dívají jinak. Že na čele máte napsáno „pozor, podezřelá“. A přitom jste neudělali vůbec nic.
Druhý den jsem se pokusila najít klid. Vzala jsem si knížku, šla na lehátko, dala si kávu. Ale pořád jsem na to musela myslet. Na její pohled. Na tón hlasu. Na to, jak se ani neobtěžovala omluvit. Možná by stačilo málo. Jedno „promiňte“, jeden náznak lítosti. Ale nestalo se. A já si znovu uvědomila, jak málo empatie mezi lidmi někdy zbývá. Jak snadno si na sebe navlékneme zlost a pak ji vychrlíme na prvního, kdo stojí nejblíž. A jak těžko se pak hledá cesta zpět k lehkosti.
Večer jsme se znovu potkaly. Ve výtahu. Byla tam ticho. Ani pohled, ani slovo. Já ji pozdravila, ona neodpověděla. A mně došlo, že ten víkend už zpátky nedostanu. Že to, na co jsem se tolik těšila, bude mít pachuť křivdy, která nevyprchá. A zároveň, že nejsem povinná to v sobě dusit. Proto o tom dnes mluvím. Ne proto, abych si stěžovala. Ale proto, že si myslím, že podobné věci se dějí častěji, než si připouštíme. Že to nejsou župany, co se ztrácí. Je to důvěra. Respekt. Laskavost.
