Článek
Vyberu si tu, kde stojí nejméně lidí, a modlím se, aby zrovna přede mnou nebyl někdo, kdo vytáhne štos slevových kuponů nebo začne diskutovat o ceně rohlíků. Většinou to proběhne bez problémů, zaplatím, popřeju hezký den a za pár minut jsem venku. Ale minulý pátek to bylo jiné. To, co jsem zažila u pokladny v Kauflandu, mi ukázalo, jak snadno může člověk ztratit důstojnost, a jak ji naopak může druhý nečekaně vrátit.
Bylo něco po páté odpoledne, čas, kdy většina lidí míří z práce domů a ještě se stavuje nakoupit. Obchod byl plný, na každé pokladně stálo aspoň pět lidí. Přede mnou byla starší paní, která pečlivě skládala nákup do plátěné tašky, a před ní stál muž, odhadem kolem padesáti, v obleku, který vypadal draze, ale trochu pomačkaně, jako by v něm strávil celý den na důležitých jednáních. Podle výrazu jeho tváře to asi nebyl úspěšný den.
Pokladní, žena kolem čtyřiceti s unaveným úsměvem a jmenovkou Hana, markovala jeho nákup. Docela běžné věci – pečivo, nějaké maso, zeleninu, a pak přišly na řadu mléčné výrobky. Vzala do ruky kelímek, pípla čtečkou a v tu chvíli to začalo. „To není to, co jsem chtěl,“ řekl muž ostře. „Já jsem si vzal tvaroh, ne jogurt. To si neumíte přečíst, co markujete? Nechte si ten jogurt, já chtěl tvaroh.“
Jeho hlas byl hlasitější, než bylo potřeba, a několik lidí z okolních front se otočilo. Bylo to, jako by snad chtěl, aby ho všichni slyšeli. Jako by potřeboval, aby každý věděl, že ON si nenechá nic líbit, že ON má pravdu. Pokladní Hana se podívala na kelímek. „Omlouvám se, pane, ale tohle je opravdu jogurt, ne tvaroh,“ řekla tiše. „Pokud jste chtěl tvaroh, můžeme to vyměnit. Zavolám kolegyni.“
„Ne, nebudete nikoho volat,“ zvýšil muž hlas ještě víc. „Já jsem určitě sáhl po tvarohu. Nejsem slepý. To vy jste mi tam podstrčila jogurt. A vůbec, tyhle potraviny už dneska ani nemají žádnou chuť. Za mého mládí tvaroh chutnal jako tvaroh a jogurt jako jogurt. Dneska je to všechno stejná břečka plná chemie.“
Celá fronta ztichla. Cítila jsem, jak se vzduch zhušťuje rozpaky. Paní přede mnou si rozpačitě odkašlala a dívala se upřeně do své tašky. Já jsem měla chuť něco říct, ale bála jsem se, že bych situaci jen zhoršila. A pak promluvila Hana.
„Pane, chápu, že máte za sebou náročný den. Všichni ho občas máme. Vidím, že jste asi unavený a možná se vám stalo něco, co vás rozladilo. Ale ujišťuju vás, že nikdo vám nic nepodstrčil. Kelímky tvarohu a jogurtu vypadají podobně, člověk se může splést. Stává se to. I mně.“
Její hlas byl klidný, nenechala se vyprovokovat. Ale bylo v něm něco, co se nedalo přeslechnout – důstojnost. Důstojnost člověka, který má těžkou práci, často špatně placenou, stojí osm hodin denně, poslouchá stížnosti, řeší problémy, a přesto neztrácí svou lidskost.
Muž na ni zíral, jako by mu právě někdo dal neočekávanou ránu. Očividně čekal křik, hádku, nebo aspoň servilní omluvy. Místo toho dostal klidnou reakci a vlastně i trochu pochopení. Viděla jsem, jak jeho tvář mění výraz. Jak z ní mizí vztek a nastupuje něco jiného. Nejdřív to vypadalo jako zmatek, pak možná trochu stud.
„Mně… mně se dneska sesypala důležitá zakázka,“ řekl najednou mnohem tišeji. „Pracoval jsem na tom tři měsíce a klient na poslední chvíli couvl. A žena mi ráno řekla, že si potřebuje odpočinout a odjela k matce. S dětmi. A teď ještě tohle…“ ukázal na kelímek jogurtu, který najednou vypadal směšně malý ve srovnání s tím vším ostatním.
Hana přikývla. „Tak víte co? Ten jogurt vám odečtu a pošlu kolegyni, aby vám přinesla tvaroh. Zabere to jen minutku.“ A skutečně, než stačil muž odpovědět, už mluvila do mikrofonu a žádala o donesení tvarohu. Pak pokračovala v markování dalších položek, jako by se nic nestalo. Jako by právě vyřešila malou krizi, která mohla snadno přerůst ve velkou, nepříjemnou scénu.
Když muž nakonec platil, viděla jsem, jak se na ni podíval. Jinak než předtím. „Děkuji. A… omlouvám se za to,“ řekl tiše. Přikývla a usmála se. Skutečným úsměvem, ne tím unaveným, profesionálním.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, co jsem viděla. O tom, jak snadno můžeme v rozčílení zapomenout, že i ostatní jsou lidé, kteří mají své životy, problémy, špatné dny. A jak důležité je, když nám to někdo připomene – ne křikem, ne poučováním, ale obyčejnou lidskostí. A taky jsem si uvědomila, že až zase půjdu do Kauflandu, zkusím si vybrat pokladnu, kde stojí Hana s unaveným úsměvem a silnou důstojností.
