Článek
Dvanáct let, během kterých jsem ani na okamžik nezapochybovala, že jsme stvořeni jeden pro druhého. A pak přišel jeden telefonát od Radka, mého nejlepšího kamaráda ještě z dob gymnázia, který všechno změnil.
Ten večer jsem dala děti spát dřív než obvykle. Lucie (7) měla rýmu a Patrik (5) byl unavený z celodenního dovádění na zahradě u babičky. Marek byl na dvoudenní služební cestě v Brně, nebo alespoň to mi řekl. Nalila jsem si skleničku bílého a chystala se konečně dodívat na seriál, který mi všichni doporučovali. A pak zazvonil telefon.
„Musím ti něco říct,“ začal Radek bez pozdravu, jeho hlas zněl napjatě a nejistě. „Nechci to dělat, ale myslím, že bys to měla vědět. Viděl jsem dnes Marka v Palladiu.“ Zasmála jsem se. „To není možné, je přece v Brně. Na jednání s klientem. Asi jsi viděl někoho, kdo mu byl podobný.“ „Nebyl sám,“ pokračoval Radek tiše. „Byl s nějakou ženou. Líbali se.“
Myslím, že jsem na okamžik přestala dýchat. Hlava se mi zatočila a ucítila jsem ostrou bolest v žaludku, jako kdyby mě někdo praštil pěstí. „To není pravda,“ řekla jsem nakonec. „To není možné. Musíš se mýlit.“ Radek zmlkl. Pak řekl jen: „Mám fotku.“
Za deset minut už seděl u mě v obýváku a tiskl mě za ruku, zatímco jsem zírala na displej jeho telefonu. Na fotce byl skutečně Marek. Můj Marek, který měl být dvě stě kilometrů daleko. Objímal štíhlou brunetu v červeném kabátě, jejíž obličej jsem nikdy předtím neviděla. Nebyl to žádný přátelský pozdrav nebo náhodné setkání. Držel ji kolem pasu způsobem, který byl jednoznačný i na rozmazané fotce pořízené zpoza výlohy kavárny.
„Je mi to strašně líto,“ opakoval Radek, zatímco jsem tam seděla jako socha. „Váhal jsem, jestli ti to mám říct. Možná jsem měl nejdřív mluvit s ním, dát mu šanci, aby ti to řekl sám. Ale nemohl jsem se dívat, jak žiješ ve lži.“
Podala jsem mu telefon zpátky, ruka se mi přitom třásla. „Děkuji,“ zašeptala jsem. A pak jsem začala plakat. Ne hlasitě, ne hystericky. Plakala jsem tiše, jako by ze mně vytékalo všechno, co jsem si myslela, že vím o svém životě. Radek zůstal, dokud jsem se neuklidnila. Nabídl se, že zavolá mé sestře, aby přišla, ale odmítla jsem. Potřebovala jsem být sama. Potřebovala jsem přemýšlet.
Když odešel, vypila jsem zbytek vína a prohlížela si naše společné fotky v albu. Svatba na louce, kde pršelo tak silně, že jsme nakonec vypadali jako promočení psi. Marek s malou Lucií v náručí, když se narodila, s výrazem absolutního úžasu ve tváři. Naše poslední dovolená ve Španělsku, kde jsme se smáli, až nás bolelo břicho, protože Patrik chtěl vyzkoušet všechny vodní skluzavky, i ty pro dospělé, a vždycky u toho ječel jako siréna.
Hleděla jsem na ty šťastné momenty a přemýšlela, kolik z nich bylo skutečných a kolik jen divadlem. Marek se vrátil domů druhý den odpoledne. Vypadal unaveně, ale usmíval se. Přinesl dětem dárky – údajně ze služební cesty. Lucii plyšového draka a Patrikovi autíčko. A mně krabičku mých oblíbených pralinek. To byla poslední kapka.
Počkala jsem, až děti odejdou do svých pokojů, a pak jsem mu ukázala Radkovu fotku, kterou mi mezitím poslal e-mailem. Viděla jsem, jak ztuhl. Jak zbledl. A pak jsem viděla, jak mu z očí mizí všechna láskyplnost, kterou jsem tam vždycky viděla, a nahrazuje ji něco jiného – strach.
„Můžu to vysvětlit,“ začal, ale přerušila jsem ho. „Nejsem si jistá, jestli to chci slyšet.“ Tu noc jsem strávila u sestry. Nemohla jsem být s ním v jedné místnosti. Nemohla jsem se dívat na jeho tvář a přemýšlet, kolikrát mi lhal. Kolikrát řekl, že musí pracovat přesčas, že má pracovní oběd, že je na služební cestě, zatímco ve skutečnosti byl s ní.
Nakonec jsem ho vyslechla. Nebyl to jednorázový úlet, jak jsem v koutku duše doufala. Trvalo to čtyři měsíce. Potkali se na konferenci, kde Marek přednášel. Byla to jeho kolegyně z jiné firmy. Podle jeho slov to nijak neplánoval, prostě se to stalo. Ta nejhloupější a nejvíc klišé věta, kterou mohl říct.
Co mě ale zaskočilo nejvíc, nebyla jeho nevěra jako taková. Bylo to zjištění, že můj vlastní kamarád mi byl ochotný říct pravdu, i když věděl, jak moc mě to zraní. Zatímco můj manžel, člověk, se kterým sdílím postel, účet a výchovu dětí, dokázal lhát s naprostou samozřejmostí.
Ještě pořád nevím, jestli náš vztah můžeme zachránit. Chodíme na terapii a snažíme se. Kvůli dětem. Kvůli těm dvanácti společným letům. Ale už nikdy to nebude stejné. Pokaždé, když řekne, že musí zůstat v práci déle, si vzpomenu na tu fotku. Na jeho ruku na jejím pase. A na to, že nebýt mého kamaráda, možná bych to nikdy nezjistila.
Někdy je totiž nejdůležitější pravda. I když bolí tak moc, že se vám z ní chce zvracet.
