Článek
Mamince diagnostikovali Alzheimerovu chorobu před třemi lety. Zpočátku to byly jen drobné výpadky paměti, zapomínání jmen, problémy s orientací v čase. Postupně se její stav zhoršoval. A právě tehdy začala moje sestra Lenka její nemoc využívat ve svůj prospěch.
Nejdřív to byly „jen“ peníze. Maminka často zapomínala, kolik měla v peněžence, a Lenka toho začala využívat. „Mami, slíbilas mi pět tisíc na novou pračku,“ říkala, i když věděla, že maminka si nic takového nepamatuje. A brala si peníze znovu a znovu.
Když jsem ji konfrontovala, vždycky měla připravenou výmluvu. „Maminka mi to sama nabídla,“ nebo „To jsou peníze, které mi dluží z minula.“ Ale já věděla, že lže. Viděla jsem, jak manipuluje s maminčinou důvěrou i její ztrátou paměti.
Pak začaly mizet věci. Nejdřív šperky - prstýnky, náhrdelníky, věci po babičce. „Maminka mi je darovala,“ tvrdila Lenka. Ale já si pamatovala, jak maminka vždycky říkala, že tyto rodinné památky chce rozdělit spravedlivě mezi nás obě. Teď jsou pryč, pravděpodobně v zastavárně.
Minulý měsíc jsem zjistila, že Lenka přesvědčila maminku k podpisu plné moci. Může tak nakládat s jejím účtem, s jejími úsporami. Když jsem se o tom dozvěděla, byla jsem v šoku. Maminka už není schopná pochopit důsledky takového rozhodnutí, a Lenka toho využila.
„Je to pro maminčino dobro,“ tvrdí sestra. „Někdo se o její finance starat musí.“ Ale výpisy z účtu mluví jasně - peníze mizí na Lenčině osobním účtu, na splátky jejích půjček, na její nákupy.
Nejhorší je vidět, jak maminka Lence stále důvěřuje. Ve svých světlých chvilkách mi říká: „Lenka se o mě tak hezky stará.“ Netuší, že její „starostlivá“ dcera ji systematicky okrádá o celoživotní úspory.
Zkusila jsem o tom mluvit s bratrancem, který je právník. Říkal, že bychom mohli podat návrh na zbavení maminky svéprávnosti a zrušení plné moci. Ale bojím se, že by to maminku psychicky zničilo. A taky se bojím, že by to definitivně rozbilo naši rodinu.
Včera jsem našla v maminčině pokoji prázdnou šperkovnici. Byly v ní poslední cennosti, které ještě měla - snubní prsten po tátovi, řetízek k biřmování, náušnice, které nosila celý život. Když jsem se Lenky zeptala, kde jsou, pokrčila rameny. „Maminka už je nepotřebuje,“ řekla chladně.
Tento můj smutný příběh píšu pro všechny, kdo se potýkají s podobnou situací. Pro ty, kdo vidí, jak jejich blízcí zneužívají nemoc člověka, kterého milují. Je to těžké - balancovat mezi ochranou nemocného rodiče a snahou nerozvrátit rodinu úplně.
Vím, že bych měla něco udělat. Obrátit se na úřady, na policii, na sociální pracovníky. Ale pořád je to moje sestra. Pořád doufám, že se vzpamatuje, že pochopí, co dělá. Že si uvědomí, že okrádat vlastní nemocnou matku je to nejhorší, co může člověk udělat.
A tak zatím jen sleduji všechno, co se děje. Schovávám účtenky, dělám fotky, píšu si deník. Pro případ, že jednou budu muset jednat. Pro případ, že moje naděje v Lenčino prozření nebude marná.
Protože někdy je nejtěžší bojovat ne s nemocí samotnou, ale s těmi, kdo ji zneužívají ve svůj prospěch. I když jsou to vaši nejbližší. Možná právě proto, že jsou to vaši nejbližší.
Zdroje: Autorský článek
