Článek
Místo toho jsem večer trávila v nemocnici a sledovala, jak si můj otec drží led na rozbitém obočí a dědeček má zafixovanou ruku. Všechno to začalo celkem nevinně. Rodiče pro mě připravili malou oslavu na zahradě.
Přišlo pár přátel, příbuzní, grilovalo se, bylo hezky. Všichni se smáli, popíjelo se. Táta i dědeček si ze začátku připíjeli a vypadalo to, že mezi nimi panuje vzácné příměří. Jenže jakmile došlo na řeč o domě po babičce, kterou jsme ztratili loni, všechno se zvrtlo.
Táta začal mluvit o tom, že by dům měl přejít na něj, protože se o babičku roky staral. Dědeček, jeho vlastní otec, se ohradil, že tak to nebylo. Že jsme všichni pomáhali a že rozhodnutí o dědictví ještě ani nepadlo. Hlasy se zvedaly, emoce se hromadily. Stála jsem kousek opodál a doufala, že to vyšumí. Nevyšumělo.
Zničehonic slyším ránu. Táta odstrčil dědečka tak prudce, že ten spadl na zem. Nikdo nechápal, co se děje. Děda se zvedl a vrazil tátovi pěstí. Následovala scéna, kterou nechci nikdy znovu zažít. Dva dospělí muži, příbuzní, se perou na mé promoci. Strhli stůl, rozlili víno, mamka křičela. Volala jsem sanitku, protože děda měl poraněné zápěstí a táta silně krvácel z čela.
V nemocnici panovalo trapné ticho. Seděli jsme v čekárně vedle sebe a nikdo neřekl ani slovo. Lékařka se nás snažila rozptýlit, ale marně. Děda byl na rentgenu, táta si nechal zašít ránu. A já? Já seděla uprostřed té grotesky a ptala se sama sebe, jestli má vůbec cenu něco slavit, když je rodina schopná zničit i ten nejdůležitější den v mém životě.
Od té chvíle spolu ti dva nemluví. O domu se zatím nerozhodlo a já se snažím držet si odstup. Je mi smutno z toho, co všechno může jedna nemovitost způsobit. Chtěla jsem si promoci zapamatovat jako den, kdy jsem si splnila sen. Místo toho si pamatuju krev, hádky a sanitku. A pořád si říkám, opravdu to za to stálo?
Rodina je někdy komplikovanější než jakákoliv zkouška. A tenhle den mi připomněl, že k opravdové dospělosti nepatří jen diplom, ale i schopnost ustát to, když se všechno kolem tebe začne rozpadat.
