Článek
V pětihvězdičkovém hotelu, kde běžný host zaplatí za noc víc, než jsem měl doma měsíční výplatu. Dostal jsem uniformu, výcvik a pokyny, že se nesmím nikdy ptát, jen se usmívat. A že všechno, co uvidím, zůstává v hotelu. Jenže některé věci v hlavě zůstat prostě nedokážou.
Na začátku jsem byl nadšený. Představa, že se dotýkám světa luxusu, že podávám snídaně lidem, které znám z Instagramu, že se pohybuju po chodbách, kde je ticho dražší než zlato, byla fascinující. Každý pokoj měl vlastní vůni, každý host vlastní ego. Byli tam boháči z celého světa. Arabští šejkové, evropští byznysmeni, ale i známé tváře z Hollywoodu. Lidé, které jsem do té doby znal jen z obrazovky, tam stáli přede mnou ve županu a chtěli latté s mandlovým mlékem.
Jenže čím déle jsem tam byl, tím víc jsem si všímal, že ten lesk je jen vrstva navrchu. Že za těmi dokonale nablýskanými skly se děje něco úplně jiného. Něco, co se na fotky nehodí. A co by ani ty nejdražší filtry neskryly.
Jedna z prvních věcí, co mě zarazila, bylo, jak se lidé mění, když mají pocit, že si můžou všechno dovolit. Že peníze automaticky znamenají, že pravidla platí pro ostatní, ale ne pro ně. Není to o tom, že by někdo chtěl víc polštářů nebo měl přehnané požadavky. To je v tomto světě normální. Ale když se vám někdo dívá do očí a mluví s vámi, jako byste nebyl člověk, jen součást interiéru, začne vás to pomalu rozežírat zevnitř. A nejvíc to bolí, když to není arogantní šejk, ale herec, kterého jste měli vždycky za sympaťáka.
Byla tam jedna známá influencerka z Evropy. Na sítích působila jako sluníčko, neustále pozitivní, motivující ostatní, jak žít svůj nejlepší život. Ale když se zavřely dveře jejího pokoje a my jí přinesli večeři, byla úplně jiná. Všechno bylo špatně. Teplota, světlo, výběr vína, moje výška. V jednu chvíli na mě začala křičet tak hlasitě, že jsem z toho měl husí kůži ještě další den. A pak o pět minut později nahrála story s usměvavým poděkováním personálu. V tu chvíli jsem pochopil, jak moc iluze prodáváme a jak málo z toho, co se tváří jako realita, je skutečné.
Další kapitolou byli VIP hosté, kteří si v hotelu zařizovali „společnost“. To, co se za těmi dveřmi dělo, bylo často daleko za hranou toho, co bych považoval za normální. Byly tam mladé dívky, některé sotva plnoleté, často ze zemí, kde je chudoba realitou, a které si někdo „objednal“ na víkend. Všechno samozřejmě diskrétně, přes prostředníky. Ale když pak jdete po chodbě a vidíte plačící holku v třpytivých šatech, která se pokouší utéct z pokoje, a recepční ji jen beze slova vrací zpět, začne vám být špatně. Ať máte jakýkoli plat.
Jednou jsem se snažil pomoct. Viděl jsem, jak jeden z hostů postarší muž s vlivem, tahá jednu dívku za ruku zpátky do výtahu, zatímco ona plakala. Oslovil jsem ji, zeptal se, jestli je v pořádku. A on mi jen položil ruku na rameno a klidně řekl: „Tady nejsi od toho, abys pokládal otázky.“ Druhý den jsem dostal upozornění od nadřízeného, že buď držím pusu a krok, nebo letím. A tak jsem začal mlčet. Protože jsem měl hypotéku, protože jsem měl sen něco ušetřit, protože jsem věřil, že za pár let v tomhle světě si otevřu něco vlastního.
Ale mlčení bolí. A s každým dalším víkendem, s každým úsměvem na požádání, jsem měl pocit, že se kousek po kousku ztrácím. Že ten Oto, který tam přijel s nadějí a radostí, už ve výtahu nezůstává stát s narovnanými zády, ale jen se sklopenýma očima.
Jasně, byly tam i hezké momenty. Když si s vámi někdo normálně povídal. Když vám někdo poděkoval. Když jste uprostřed té celé show potkali někoho, kdo si vás všiml jako člověka. Ale bylo toho málo. Příliš málo na to, aby to vyvážilo tu tíhu. A tak jsem jednoho dne prostě odešel. Vrátil jsem uniformu, sbalil kufr a odletěl. Ne s úlevou. S výčitkami, že jsem neudělal víc. Že jsem jen přihlížel.
Dnes dělám v kavárně. V normální, voňavé, hlučné kavárně, kde si lidé sednou ke stolu a dívají se vám do očí. Nevydělám tolik, ale mám čistou hlavu. A když se mě někdo zeptá, co jsem dělal v Dubaji, neříkám moc. Jen se usměju a řeknu, že to byla zkušenost. Protože říct celou pravdu se těžko vysvětluje. Zvlášť lidem, kteří si myslí, že pětihvězdičkový hotel znamená pětihvězdičkové chování.
Ale kdybych měl něco vzkázat těm, kdo tam míří za snem? Mějte oči otevřené. Ne všechno, co se třpytí, je zlato. A ne každý úsměv je upřímný. A hlavně, nenechte si vzít to, co z vás dělá člověka. Protože to je ta největší hodnota, kterou v sobě nosíte. Bez ohledu na to, kolik stojí noc v tom nejluxusnějším hotelu světa.
