Článek
Jenže pomalu, plíživě, bez křiku a ran – se ze vztahu stalo něco úplně jiného. Petr byl zpočátku klidný, možná až moc. Málo mluvil, ale byl pozorný, nosil mi květiny, zapamatoval si, co ráda piju. Nikdy na mě nezvyšoval hlas. Jen občas nadhodil, že „bych měla být doma víc“, „že v práci je moc stresu“ nebo že „mám kolem sebe moc lidí“. Znělo to jako starost. Tehdy jsem si to neuvědomila.
Krok za krokem
Po svatbě se to začalo měnit. Nenápadně. Chtěl vědět, kde jsem, s kým jsem, kolik tam budu. Nainstaloval mi do mobilu nějakou aplikaci, prý „pro naši bezpečnost“. Párkrát jsem mu zalhala, že jsem ještě v práci, i když jsem si jen sedla na kafe po směně – a on to poznal. „Nelži mi, Pavlo, to je nejhorší, co můžeš udělat,“ řekl tehdy tiše. Byl klidný. A právě to bylo nejděsivější.
Později jsem zjistila, že mě občas sleduje. Věděl, kde parkuju, kdy přijedu. Některé kamarádky mi přestaly psát. Říkal, že jsou „povrchní“ nebo „nemají dobrý vliv“. Přestala jsem chodit na jógu, přestala jsem se malovat, přestala jsem být já.
Když nemohl, poslal jiného
Když odjížděl na pracovní cesty, často volal. Chtěl se mnou být „v kontaktu“. A pak, jednoho dne, mezi řečí zmínil, že se na mě občas „mrkne“ jeho kamarád Martin. Že prý, když bude něco potřeba, ať se nebojím mu zavolat. Bylo mi to divné. Ale neřekla jsem nic.
Martin se opravdu začal objevovat častěji. Zastavil se „náhodou“, když jsem šla s nákupem. Nabídl mi odvoz, zval mě na kafe. Zpočátku jsem si myslela, že je jen slušný. Ale brzy mi došlo, že ví věci, které jsem nikomu jinému neřekla. Odpovědi na otázky, které jsem řešila jen s Petrem. Byl milý, pozorný. A taky mě znal líp, než by měl.
Slabost nebo únik?
Jednou večer, když Petr nebyl doma, mi Martin přinesl večeři. Prý jen tak. Seděli jsme spolu v kuchyni, smáli se, pili víno. Dlouho jsem se necítila tak lehce. A pak mě políbil. V tu chvíli jsem se měla zvednout a vyhodit ho. Měla jsem být ta „správná manželka“. Ale neudělala jsem to.
Bylo to něco mezi vzpourou a útěkem. Najednou jsem měla pocit, že aspoň někde můžu být sama sebou. Že mě někdo vidí jinak než jako „manželku pod kontrolou“. Nešlo o lásku. Spíš o zoufalou snahu vymanit se z toho dusna, které se doma dalo krájet.
Věděla jsem, že to praskne
Samozřejmě, že se to Petr dozvěděl. Ne od něj – Martin to neřekl. Ale Petr poznal změnu. Měl ten svůj klidný pohled, když se mě zeptal: „Tak co, Pavlo, něco nového?“ Mlčela jsem. Po pár dnech přišla bouřka. Ne křik, ne facka. Ticho. Dlouhé ticho, které dusí víc než hádka. Začal spát v jiné místnosti. Přestal mluvit.
A já jsem začala přemýšlet, co vlastně chci. Jestli je horší podraz nebo život, ve kterém vás někdo nenápadně dusí pod rouškou péče. Jestli ještě dokážu být někdy sama sebou, nebo už nevím, kdo to vůbec je.
Zůstávám – zatím
Neodešla jsem. Nejspíš bych měla. Ale něco mě drží. Strach? Zvyk? Pocit viny? Možná všechno dohromady. Chodím k psycholožce, zkouším znovu najít vlastní hlas. Nevím, jestli to půjde. Ale už aspoň vím, že něco je špatně. A že to nejsem já.
Neomlouvám se za to, co se stalo. Ale taky se už nechci omlouvat za všechno, co cítím. I kdyby to mělo znamenat, že nakonec zůstanu sama.
Zdroj: Pavla M., Plzeň
