Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset instalovat kameru do bytu vlastní tchyně. Ale díky bohu, že jsme to udělali. Nebýt toho malého přístroje, nikdy bychom nezjistili, že žena, které jsme důvěřovali v péči o naši maminku, je obyčejná zlodějka.
Začalo to drobnými náznaky. Tchyně si stěžovala, že jí mizí peníze z peněženky. Nejdřív jsme to přičítali její zapomnětlivosti – přece jen, v osmdesáti letech už paměť neslouží jako dřív. Pak začaly mizet šperky, drobné cennosti, dokonce i léky. Ale pečovatelka paní Jana vždycky měla vysvětlení. Prý si maminka věci někam založila, že je určitě najde.
Zlom přišel, když zmizel snubní prsten po dědečkovi. To už bylo příliš. Tchyně plakala, že ho opatrovala čtyřicet let a teď je pryč. V tu chvíli jsme se s manželem rozhodli jednat. Nainstalovali jsme malou kameru, zamaskovanou v knihovně. Paní Jana o ní neměla tušení.
První dny se nic nedělo. Pečovatelka přicházela, starala se o tchyni, všechno vypadalo v pořádku. Pak přišel ten den. Na záznamu jsme viděli, jak Jana prohledává zásuvky, když si tchyně šla lehnout. Jak bere peníze z peněženky. Jak si strká do kapsy šperky.
Nejhorší byl ten její výraz – žádné výčitky, žádné zaváhání. Rutinní pohyby někoho, kdo to nedělá poprvé. Když jsme záběry ukázali na policii, zjistilo se, že tato žena okrádala i další seniory. Využívala jejich důvěry, jejich bezbrannosti.
Ta zrada bolí dvojnásob, protože jsme jí věřili. Svěřili jsme jí péči o člověka, kterého milujeme. A ona té důvěry zneužila tím nejhorším způsobem. Nejen že kradla, ale ještě tchyni přesvědčovala, že si to všechno jen namlouvá. Že ztrácí paměť. Psychický teror nejhoršího druhu.
Teď čelí obvinění z krádeže a my musíme řešit následky. Tchyně má strach pustit do bytu jakoukoliv cizí osobu. Nedůvěřuje už nikomu. A my? My se obviňujeme, že jsme to neodhalili dřív. Že jsme byli slepí k těm příznakům.
Nejsmutnější je, že tohle není ojedinělý případ. Denně se dějí podobné věci. Bezbranní senioři jsou okrádáni těmi, kterým důvěřují. A většina případů se nikdy neodhalí, protože nemají kameru, která by zachytila pravdu.
Proč píšu tento příběh? Jako varování pro ostatní. Důvěřujte, ale prověřujte. Poslouchejte své blízké, když říkají, že se děje něco divného. Nenechte své rodiče a prarodiče napospas lidem, kteří zneužívají jejich důvěry.
A hlavně – nebojte se jednat. Nebojte se instalovat zařízení, nebojte se oznámit podezření na policii. Protože příště to může být vaše maminka, váš tatínek, vaše babička, kdo se stane obětí někoho, kdo si z péče o seniory udělal výnosný byznys.
Ta věc stála pár stovek. Ale zachránila naší tchyni nejen majetek, ale hlavně důstojnost. A pomohla zastavit člověka, který by jinak pokračoval v okrádání dalších bezbranných seniorů. Zvlášť když jde o bezpečí našich nejbližších.
