Článek
Ale nikdy jsem si nezvykl na to, jak se u nás parkuje. A hlavně, jak se pak někteří tváří, když s tím mají problém. Protože já stál dobře. Jak mám. A když ke mně ten mladý přišel, že se „nemůže dostat do auta“, tak jsem mu řekl, že si má klidně vlézt kufrem. Že mně je to fuk. Protože moje auto stálo tak, jak mě to naučili v autoškole. A jestli je někdo nemehlo a neumí si otevřít dveře bez stížností, to už není můj problém.
Byla to taková ta klasická ulice, kde jsou místa tak akorát pro jedno auto. A když někdo neumí zaparkovat na pětkrát, tak stojí našikmo, přes čáru, nebo tak, že zůstane mezera, kam by se možná vešel kočárek, ale ne Fabia. Já jsem tam přijel, otočil si to do pravého úhlu, zaparkoval přesně, rovně, hezky k obrubníku. Uvědomuju si, že to zní, jako bych chtěl sám sobě udělit parkovací medaili, ale upřímně – jsem na to pyšný. Umím zaparkovat. I v hustém provozu, i mezi dvě dodávky. Neobtěžuju okolí, nezacláním. Stojím, jak mám. Jenže to se dneska nenosí. Dneska se nosí pohodlnost, lenost a hledání viny všude okolo, jen ne u sebe.
Takže se ke mně přitočil mladý kluk. Možná třicet. Ten typ, co má bundu s kapucí i v květnu, jedno sluchátko v uchu a neříká „dobrý den“, ale „čus“. A tenhle člověk, který měl své auto zaparkované přede mnou, mi začal vysvětlovat, že se „nemůže dostat do dveří“. Prý že jsem „moc blízko“ a že se do toho auta „nemá jak nasoukat“. Tak jsem se na něj podíval. Na to jeho naleštěné SUV, co zabralo jeden a půl místa. A řekl jsem mu, že já stojím dobře. Že pokud se mu nelíbí, jak málo místa si nechal, měl si to líp promyslet. On něco zabručel, jako že „bych mohl couvnout“, a že „to je přece slušnost“. A v tu chvíli jsem v sobě ucítil ten známý var.
Ten moment, kdy se vám začnou třást ruce, ne z nervů, ale z té absurdity. Z té neochoty lidí nést odpovědnost za své chyby. Vážně ode mě někdo, kdo parkuje jako trotl, očekává, že budu couvat? Že já, který udělal všechno správně, teď ustoupím? Aby on mohl pohodlně otevřít dveře? A co příště? Mám mu rozestlat sedačku? Otevřít dveře? Donést mu latté?
Řekl jsem mu, že si má klidně vlézt do auta kufrem. Že mě jeho problém nezajímá. A odešel jsem. V duchu mi vyskakovaly všechny ty podobné situace, co jsem zažil. Když se na mě někdo rozčiloval, že čeká u výjezdu, protože „má jen chvilku“. Nebo když na mě někdo troubil, že jsem ho nepustil, i když měl značku „dej přednost“. Nebo když mi kdosi řekl, že „takhle starý auto nemá co dělat ve městě“. Jako by věk auta měl něco společného s tím, kdo má pravdu.
Tady nejde o parkování. Ani o dveře. Tady jde o princip. O to, že lidé zapomněli na jednoduchou věc: že když něco udělám blbě, měl bych si to přiznat. A ne házet vinu na ostatní. Ten kluk si to místo zabral špatně. To se stane. Ale místo aby si přiznal, že to pokazil, tak hledal nejbližšího „nepřítele“, který za to může. A to jsem byl já. Protože jsem si dovolil stát rovně. Protože jsem si dovolil neuhnout. Protože jsem si dovolil neudělat mu místo, které si nenechal sám.
A víte, co je na tom nejsmutnější? Že tohle se děje všude. Nejen u aut. I v práci, ve vlaku, na úřadě. Lidi něco zanedbají, neudělají, odfláknou – a pak se rozčilují, že to po nich někdo nechce napravit. Že se s nimi někdo nebaví hezky. Že jim někdo neuhýbá z cesty. Jenže já už toho mám dost. Už se nechci pořád omlouvat za to, že se chovám normálně. Už nechci mít výčitky, že stojím, jak se má. Že čekám, až padne zelená. Že nejezdím v levém pruhu, když nemusím.
Protože tahle společnost se zbláznila. Ne celý národ, ne všichni. Ale část lidí žije v přesvědčení, že pravidla jsou pro ostatní. Že oni jsou výjimka. Že když se někde napíše „rezervováno“, tak to neplatí, pokud tam chtějí zrovna oni. Že když se někde má stát pět metrů od přechodu, tak oni klidně zaparkují na čtyřech. Protože co? Protože spěchají. Protože je to jen na chvilku. Protože si to zaslouží. A když jim někdo nastaví zrcadlo, urazí se. A začnou mluvit o slušnosti. O empatii. O tom, že „kdyby byl normální, tak by mu uhnul“.
Ne. Normální je stát rovně. Normální je nedělat z vlastního omylu cizí problém. A normální je říct – sorry, tohle jsem pokazil. A když už jsem blbě zaparkoval, tak si najdu způsob, jak to napravit. Klidně si vlezu do auta kufrem. Ne proto, že bych byl ponížený. Ale proto, že jsem si to zavinil sám. To je fér. To je dospělost. To je slušnost.
A víte co? Možná jsem mu to měl říct klidněji. Možná jsem nemusel odseknout. Možná jsem se měl zasmát a říct „zkus to kufrem, kámo“. Ale upřímně – po všech těch letech, co vídám lidi, jak se vymlouvají, jak obcházejí pravidla, jak se tváří, že oni nikdy za nic nemůžou – už mi došla trpělivost. Už neuhýbám. Ani na silnici, ani ve věcech, kde jsem v právu. A jestli to někomu vadí, tak je mi to líto. Ale já stojím, jak mám. A tím myslím i v životě.
