Článek
Vybrali jsme menší řecký ostrov, na kterém jsme nikdy nebyli. Žádná mohutná komerční dovolená. Jen tiché pláže, voňavé olivovníky, místní taverna a malý hotel, který vypadal na fotkách skoro až pohádkově. A na místě byl opravdu takový – přesně jako z katalogu. Pár dní jsme byli jako v euforii. Ráno jsme chodili k moři, odpoledne na procházky, večer jsme popíjeli bílé víno a říkali si, jak nám tohle chybělo. Bylo to skoro až neuvěřitelné, jak snadno se dá na všechno zapomenout, když se člověk na chvíli vzdálí. Myslela jsem si, že tohle bude přesně ta dovolená, na kterou budeme ještě roky vzpomínat. A taky že budeme. Jen trochu jinak, než jsme doufali.
Jeden den jsme se oba probudili s divným pocitem v žaludku. Nejprve jsme to svedli na jídlo. Přece jen, člověk jí věci, na které není zvyklý, v jiném klimatu, s jinou vodou. Ale během dne se přidala únava, bolest kloubů a večer už jsme leželi oba v posteli, zalití potem a neschopní se pořádně pohnout. Já se klepala zimou, i když bylo v pokoji téměř třicet stupňů. Martin zvracel a vypadal, jako by zestárl o deset let. Myslela jsem, že to přejde. Že si tělo poradí. Druhý den jsme ale nebyli schopni ani dojít na snídani.
Z recepce nám zavolali lékaře. Přišel mladý muž, který sotva mluvil anglicky, ale když nás viděl, jen se zarazil a okamžitě zavolal sanitku. Odvezli nás na místní kliniku, kde jsme strávili celý den na kapačkách. Nikdo nám nic pořádně neřekl. Jen že máme čekat, že nás možná přeloží do větší nemocnice na pevnině. Já se celou dobu modlila, aby to nebylo nic vážného. Aby to byla jen obyčejná viróza, která nás prostě v nesprávnou chvíli skolila. Ale když jsem viděla, jak se sestry na nás dívají, začala jsem mít strach.
Nakonec nás nechali v hotelu s tím, že musíme být izolovaní. Neodjížděli jsme domů jako ti spokojení rekreanti, kteří si v kufru vezou mušle, slunečníky a olivový olej. Jeli jsme jako dva lidé, kteří se nemohli ani pořádně nadechnout. V letadle jsem se modlila, abych to vůbec zvládla. Byla jsem slabá, bolela mě každá kost, a hlavně – měla jsem podivný kašel, který se nedal utišit.
Po příletu jsme jeli rovnou do nemocnice. Praktická lékařka nás poslala na vyšetření a když jsme konečně seděli naproti specialistovi, čekali jsme odpovědi. Jenže ten muž, který nás měl uklidnit, se místo toho na nás podíval beze slova. Mlčel dlouho. Pak si sundal brýle, složil ruce a řekl velmi klidným hlasem: „Přivezli jste si něco, co si běžně vozí lidé z tropických oblastí. Není to běžné, ale občas se to stane. Není to fatální, ale léčba nebude krátká.“
Dostali jsme přesnou diagnózu. Název, který jsem si musela vyhledat, protože jsem ho v životě neslyšela. Nákaza, která se přenáší potravou, ale i hmyzem. Neznámý parazit, který si na nás udělal pohodlí. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Tenhle pocit bezmoci, že vaše tělo už není tak docela vaše. Že se v něm děje něco, co jste si nedobrovolně přivezli, co nechcete, a co nejde jen tak vykašlat nebo vypotit.
Léčba byla dlouhá. Kromě fyzických obtíží přišla i únava psychická. Každý den jsme polykali hrsti prášků, docházeli na kontrolní testy a mezitím se snažili fungovat normálně – v práci, doma, mezi lidmi. Jenže ono to nešlo. Byli jsme podráždění, přecitlivělí, unavení. Nešlo spát. Nešlo jíst. A hlavně – nešlo nemyslet na to, jak málo někdy stačí k tomu, aby se všechno změnilo.
Nebyli jsme první ani poslední. Během léčby jsme poznali jiné pacienty se stejným problémem. Každý měl jiný příběh. Někdo onemocněl po výletu do Asie, jiný po dovolené v Itálii. A všichni měli společné to, že to nečekali. Že si mysleli, že se jim to stát nemůže. Stejně jako my. Vždyť jsme byli jen na týdenním pobytu v Evropě. Nikde jsme nelezli po bažinách, nejedli nic podezřelého. Jen jsme si dali večeři v taverně u moře, vypili pár drinků, usnuli na pláži. A přesto stačilo málo. Jedno bodnutí komára. Jedna nedovařená kreveta. Jedna chvíle, kdy člověk přestane dávat pozor.
Dnes už je to skoro rok. Jsme v pořádku. Až na občasné výkyvy energie a pár trvalých omezení jsme se vrátili do běžného života. Ale něco se změnilo. V hlavě zůstalo něco, co nejde jen tak vymazat. Takový tichý hlas, který říká: „Nikdy si nemysli, že jsi v bezpečí jen proto, že máš v ruce letenku a pojištění.“ A taky jiný pohled na vlastní tělo – jako na něco křehkého, zranitelného, co si zaslouží víc respektu, víc péče. Ne něco, co musí vydržet všechno, protože „je to jen chřipka“ nebo „přejde to samo“.
Od té doby máme doma jiný přístup k cestování. Ne ze strachu, ale z respektu. Než někam pojedeme, opravdu si zjistíme víc. Nejen, jaký je hotel a co je v okolí, ale i jaká jsou zdravotní rizika, co by člověk neměl podcenit. Nezní to romanticky. Ale možná právě v tom je ta největší zkušenost – že i ty nejkrásnější dny se mohou během pár hodin proměnit v noční můru. A že tím důležitějším suvenýrem z cest může být zdraví. Nebo jeho ztráta.
