Článek
V tom nevyřčeném světě randění, kde se člověk často ani nedočká „ahoj“ natož „jak se máš“, mi to přišlo jako sympatické gesto. Takové to staromódní, co má v sobě nádech úsilí. A možná právě proto jsem souhlasila.
Byt byl malý, útulný, s těmi typickými chlapskými detaily – prázdná lahev od whisky na poličce, reprák větší než televize, hromádka ponožek na radiátoru. Ale vonělo to. Něco mezi tymiánem a česnekem. Hrál jazz, trochu nesměle se usmál a nalil víno. Chvíli jsme stáli u kuchyňské linky, on něco míchal, já se snažila nepřekážet. Povídali jsme si, smáli se. A všechno to bylo vlastně moc příjemné. Do chvíle, než jsem usedla ke stolu.
Před sebou jsem měla hluboký talíř s něčím, co připomínalo polévku, ale vonělo to… zvláštně. Snažila jsem se nesoudit hned, někdy to vypadá hůř, než to chutná. Jenže tentokrát to tak nebylo. Lžička putovala do pusy a já si nebyla jistá, co cítím. Hořkost? Nějaký zvláštní pepř? Nebo to byl zázvor? A bylo to maso… nebo houba? Nechtěla jsem působit nevděčně, tak jsem polkla, pousmála se a poděkovala. On se tvářil spokojeně, prý je to thajská receptura, trochu upravená podle jeho chuti. To jsem věřila.
Další chod mě měl dorazit úplně. Na talíři přistála směs něčeho, co mělo být curry, ale vypadalo to jako experiment z chemické laboratoře. Zelenina byla tvrdá, maso mělo texturu gumy a v celé místnosti se začal šířit pach, který připomínal školní jídelnu v době experimentů s luštěninami. A právě v tu chvíli mi to došlo – že ten večer se začíná rozpadat jako nedopečené těsto. Najednou už nebyla chuť smát se, vtipkovat. Najednou jsem přemýšlela, jak nenápadně odsunout talíř a neprobudit v něm zklamání.
Nebylo to jen o jídle. Bylo to o atmosféře, která se změnila. O tom momentu, kdy člověk pochopí, že chtěl, aby to fungovalo, ale nefunguje to. Že chemie není jen o chutnání, ale i o tom, jak se s někým cítíš. A já se přestávala cítit dobře. Každé další sousto bylo jako další nevyřčené „promiň, ale asi to není ono“. On to možná cítil taky, protože přestal mluvit o víně, o dovolených, o oblíbených režisérech, a začal klopit oči.
Pak přišel dezert. A to byla poslední kapka. Tvarohová pěna s mangem, jak ji hrdě představil, chutnala jako mléko po záruce. Bylo mi líto ho. A bylo mi líto sebe. Protože jsem do toho večera vkládala naději, malou, opatrnou, ale přece. A on do toho vkládal úsilí. Ale i tak to nestačilo. A když jsem se nakonec zvedla s tím, že už musím, že ráno vstávám, že bylo všechno moc fajn, ale… už jsme oba věděli, že to byla jen slušnost.
Šla jsem domů pěšky. Cítila jsem se zvláštně prázdná. Jako když se těšíte na něco dobrého, voní to, láká to – a pak to chutná jako rozvařená naděje. Přemýšlela jsem, proč mě to tak zasáhlo. Vždyť to byla jen večeře. Ale ono to nebyla jen večeře. Byla to připomínka, že někdy všechno vypadá dobře, ale chuť prostě chybí. Že můžete mít krásně prostřený stůl, voňavé svíčky, výběrové víno – a stejně to nebude ono, když tam chybí ten neviditelný prvek, který dělá z cizího člověka někoho blízkého.
A taky mi došlo, jak moc jsou některé chutě spojené s pocitem bezpečí. Domácí jídlo nemusí být dokonalé. Stačí, že je v něm upřímnost. Že víte, kdo ho dělal, proč ho dělal, že vás u něj někdo poslouchá, ne jen čeká, až dojí, aby mohl mluvit o sobě. A tohle chybělo. Celý večer se tvářil jako gurmánské menu, ale byl to jen pokus o dojem.
Neříkám, že to byl zlý člověk. Ani že jsem bez viny. Možná jsem byla moc kritická, možná jsem čekala zázrak tam, kde stačila obyčejnost. Ale vím, že příště už nepůjdu jen kvůli tomu, že někdo hezky vaří. Protože hezky vařit je fajn. Ale důležitější je, jestli se s tím člověkem cítíte jako doma. I u pizzy z krabice.
Ten večer si budu pamatovat. Ne jako katastrofu, ale jako připomínku. Že ne všechno, co voní dobře, taky dobře chutná. A že někdy je lepší zůstat hladová, než sníst něco, co vám udělá nevolno ještě druhý den.
