Článek
Po únorovém převratu v roce 1948 se z naší země stalo obrovské vězení s ostnatým drátem místo mříží. Jenže i z nejstřeženějších vězení existuje cesta ven – stačí mít odvahu, plán a… v tomto případě vlak.
Poslední spojení se svobodným světem
Nikdy by mě nenapadlo, jak důležitá může být obyčejná železniční trať. V zapadlém koutu republiky, tam kde se Československo dotýkalo Bavorska, existovalo v roce 1951 ještě něco, co komunistický režim nestačil přerušit – železniční spojení mezi Aší a bavorským územím. Důvod byl prostý a pragmatický: Aš neměla vlastní teplárnu a spoléhala na tu bavorskou, která zase potřebovala československé uhlí. Obchod musel fungovat i mezi nepřáteli. Jenže v červenci 1951 přišla zpráva, která rozproudila krev v žilách těch, kteří toužili po úniku: byl přijat zákon o ochraně státních hranic. Okno do svobodného světa se mělo brzy zavřít. Pro několik statečných to byl signál k akci.
Strojvedoucí Jaroslav Konvalinka nebyl žádný James Bond. Byl to obyčejný člověk s neobyčejnou touhou po svobodě. Společně s výpravčím Karlem Truksou vymysleli plán, který se zdál až směšně jednoduchý, ale vyžadoval dokonalou souhru a železné nervy. Pravidelný rychlík z Prahy přijede do Chebu. Tam se jako vždy některé vagony odpojí a vytvoří osobní vlak číslo 3717 směr Aš. Za jeho řízením stane Konvalinka. Vlak projede Františkovými Lázněmi, zastaví v Hazlově a pak… pak už to bude jen o odvaze a rychlosti.
Den D: Cesta bez návratu
Představte si ten pocit. Sedíte ve vlaku, který se kodrcá sluncem zalitou krajinou. Kolem vás sedí matky s dětmi, starší páry, mladí lidé. Nikdo netuší, že právě nastoupili do vlaku, který změní jejich životy. Jen hrstka zasvěcených ví, „která bije“.
Za Hazlovem vlak nečekaně zastavil. Většina cestujících si myslela, že jde o běžnou technickou zastávku. Jenže Konvalinka a jeho společníci měli jiný plán – vyřadili z provozu systém záchranných brzd. Pro jistotu u každé z nich stál ozbrojený muž.
Když se vlak rozjel a blížil se k Aši, topič, který o ničem nevěděl, byl donucen lehnout si na podlahu. Celý vlak, ve kterém cestovalo asi 110 lidí, projel nádražím v Aši takovou rychlostí, že to vypadalo, jako by se snad vznášel nad kolejemi. Hraniční závora? Ta neměla šanci. Několik příslušníků SNB, kteří ve vlaku cestovali, se zoufale snažilo dostat k záchranným brzdám, ale ozbrojená stráž je zastavila. Vlak nakonec zabrzdil asi 300 metrů na německém území. Na svobodě.
Na německé straně čekali dva Čechoslováci doprovázeni americkými vojáky a německou finanční stráží. Byli domluveni s výpravčím Truksou. Vlak pokračoval do stanice Selb a tam přišla chvíle pravdy.
Z přibližně 110 lidí se jich 34 rozhodlo zůstat v Německu. Ostatní se z různých důvodů vrátili. Někteří měli doma malé děti, jiní staré rodiče. Nejvíc mě zasáhl příběh šestnáctileté Zdeny Hýblové. Ta se vrátila jen proto, aby se rozloučila s rodiči. O dva dny později už byla zpátky v Bavorsku – tentokrát pěšky přešla hranici.
Přivítání v „ráji dělníků“
Ti, kteří se vrátili do Československa, rychle zjistili, že komunistický režim nezná slovo odpuštění. Čekaly je dlouhé výslechy a podezření. Každý byl potenciální zrádce, každý mohl být spolupracovníkem americké tajné služby. Některým bylo dokonce vyčítáno, že únosu vlaku nezabránili – jako by měl běžný cestující šanci zastavit ozbrojeného muže.
Vyšetřování se rozrostlo jako rakovinný nádor. StB odhalila nejen lidi zapojené do této akce, ale i další „protistátní živly“. Celkem bylo odsouzeno sedmdesát lidí a hranice se staly ještě neprůchodnějšími než dřív.
Západní tisk psal o Vlaku svobody jako o hrdinském činu. Československé noviny mluvily o „teroristickém útoku“ a lhaly, že nikdo z našich občanů nezůstal na Západě. Pravda, jak už to bývá, ležela někde uprostřed.
Pro 34 lidí znamenal tento vlak cestu ke svobodě. Pro desítky dalších začátek utrpení. A pro nás všechny je to připomínka, že touha po svobodě je silnější než jakýkoliv režim. Že i z nejstřeženějšího vězení vede cesta ven. Někdy stačí jen nastoupit do správného vlaku.
Zdroje informací:
