Článek
Vůně starých textilií, lehce zatuchlý vzduch a ten tichý šustot ramínek… pro někoho depresivní, pro mě uklidňující. Jako když se svět na chvíli zpomalí.
Tentokrát jsem ale měla cíl. Potřebovala jsem nějaké obyčejné šaty. Ne na ples, ne na focení, jen něco jednoduchého, v čem se dá sedět v kanceláři a nebýt vidět. Neutrální barva, žádné výstřelky. Vzala jsem si do ruky takové vínové, mírně áčkové, s kapsami. Materiál trochu pokrčený, ale jinak bez vad. Odhadovala jsem, že za čtyřicet korun neudělám chybu.
Zalezla jsem do kabinky a zkusila je. Seděly perfektně. Na moje boky zázrak. Věděla jsem hned, že si je vezmu. A pak jsem sáhla do kapsy.
Nečekala jsem nic. Maximálně použitý kapesník nebo zapomenutou účtenku. Ale pod prsty jsem ucítila papír. Starší, tenký, jakýsi lehce zvlněný. Vytáhla jsem ho ven. Byl to dopis. Malý složený dopis bez obálky, na světle už trochu zažloutlý. Rukou psaný. Chvíli jsem jen stála a držela ho v ruce, ani nevím proč. Něco ve mně říkalo, že ho mám otevřít.
Nebyl dlouhý. Psala ho zřejmě žena, soudě podle písma a slov. Byl adresovaný někomu, koho oslovovala „milý L.“ Psala o tom, že je jí líto, jak to dopadlo. Že nechtěla, aby to skončilo hádkou. Že ten den v nemocnici nezapomene. Že kdyby mohla vrátit čas, udělala by to všechno jinak. A že i když spolu nejsou, pořád si pamatuje, jak se smál, když jedli zmrzlinu u rybníka.
Ten dopis mě naprosto rozhodil. Ne snad obsahem – nebyl to žádný dramatický román – ale tím, že byl tak opravdový. Upřímný. Neznámá žena si vylila srdce na papír, složila ho, zastrčila do kapsy šatů… a ty šaty teď držím já.
Nevím proč, ale nedokázala jsem ten dopis jen tak schovat zpátky. Cítila jsem, že ho mám přečíst do konce, znovu, pomalu. A najednou se ve mně něco hnulo. Začala jsem si vybavovat svoje vlastní dopisy. Svoje nevyřčená loučení. Věci, které jsem měla někomu říct, ale neřekla. Slova, která jsem si psala do poznámek v mobilu, ale nikdy neodeslala.
Ten lístek mi připomněl, jak moc v sobě někdy dusíme emoce. Jak si hrajeme na silné, na „v pohodě“, jak mávneme rukou a jdeme dál – ale uvnitř nás zůstává cosi nedokončeného. Cosi, co nás tahá zpátky, i když to sami sobě nepřiznáme.
V tom sekáči mezi stojany levného oblečení jsem najednou stála jako opařená. V ruce šaty a v druhé ruce důkaz o tom, že v každém kuse oblečení může být příběh. Ne metaforicky, ale doslova.
V té chvíli jsem měla chuť si sednout na zem a rozbrečet se. Ale zůstala jsem stát. Přitiskla jsem si ten lístek k hrudi, jako by to byl kousek vlastní minulosti. A cítila jsem takový zvláštní druh bolesti a klidu zároveň.
Šla jsem k pokladně, zaplatila a šla domů pěšky, i když jsem měla tramvaj za rohem. Cestou jsem si pořád přehrávala ten text v hlavě. Představovala si tu ženu. Kdo byla? Kolik jí bylo? Proč si ten dopis schovala do kapsy, a ne do šuplíku? Byla to záměrná rozlučka? Nebo jen tichý způsob, jak se se vším vyrovnat?
Něco mi říkalo, že možná ten dopis nikdy nikomu neposlala. Že to byl jen její způsob, jak přežít rozchod, nemoc, ztrátu… nevím. Ale přesně to mě na tom fascinovalo. Že každá z nás v sobě nosí něco, co nikomu neřekla.
Uložila jsem si ten dopis do krabičky, kam dávám věci, které mají pro mě význam. Jsou tam staré jízdenky, klíče od bytu, kde jsem kdysi žila, jedna pohlednice z dovolené, na kterou jsem nejela, a teď i tenhle dopis. Ne proto, že bych chtěla cizí bolest sbírat jako suvenýry. Ale protože mi připomínají, že nejsme tak sami, jak si myslíme. Že se v těch příbězích potkáváme, i když neznáme jména.
Od té doby jsem byla v sekáči ještě několikrát. Vždycky, když sahám do kapes oblečení, mám zvláštní pocit, jako by se mohlo zase něco objevit. Neobjevilo se nic. Ale vlastně to nevadí. Ten první dopis stačil. Otevřel mi něco, co jsem dlouho držela zavřené.
Začala jsem psát víc. Ne pro někoho. Pro sebe. Nechávám si lístky v knihách, poznámky v diáři, pár vět v kapse kabátu. Možná to někdy někdo najde. A možná ne. Ale připadá mi to jako způsob, jak si ulevit.
Možná jsme na to zapomněli. Že slova nemusí být vždycky publikovaná, sdílená, okamžitě potvrzená lajkem. Že můžou existovat i potichu. V kapse. V šatech, které si vezme někdo úplně cizí.
Od té chvíle se dívám na oblečení jinak. Nejen jako na hadry, které mají funkci a styl. Ale jako na nádoby paměti. Na schránky příběhů.
A hlavně – dívám se jinak na lidi. Na jejich ticho, na jejich úsměvy, na jejich gesta. Protože nikdy nevíš, co si nesou v kapse.