Článek
Když jsem se k němu stěhovala, domluvili jsme se, že mu budu dávat na domácnost – elektřinu, vodu, jídlo, internet. Platím i věci do bytu – koupila jsem novou varnou konvici, ručníky, utěrky, občas i nějaký nábytek. A vůbec mi to nepřišlo divné. Bydlím tu, tak přispívám.
A pak najednou přišla věta, která mi naprosto vyrazila dech. „Víš, bylo by fér, kdyby sis začala platit i polovinu hypotéky.“ Cože?! Myslela jsem, že jsem špatně slyšela. „Počkat… jak jako platit hypotéku?“ „No, vždyť tu bydlíš, ne?“ řekl úplně klidně. „Je fér, abych to neplatil jen já.“
Dívala jsem se na něj a nevěděla, co říct. Spravedlivé? Pro koho? „Takže bych platila část tvého bytu?“ „Ne, platila bys část našeho společného bydlení,“ opravil mě. „Aha. A když se rozejdeme, co se stane s těmi penězi, co do toho dám?“ Zarazil se. „No… to už by bylo pryč. Bylo by to jako nájem.“ „Nájem?“ zopakovala jsem nechápavě.
„Ano. Když bys bydlela někde jinde, taky bys platila nájem.“ „Jo, ale platila bych ho někomu cizímu. Ne člověku, se kterým mám být ve vztahu. A ten cizí člověk by si z toho jednoho dne nekoupil celý byt jen pro sebe.“ Začínala jsem chápat, o co jde. Nešlo o to, že by potřeboval pomoct.
Nešlo o to, že bych mu měla přispět, protože by to bylo férové. Šlo o to, že chtěl, abych mu pomohla splácet jeho investici. „Takže chceš, abych ti pomáhala splácet byt, který ale nikdy nebude můj?“ zeptala jsem se přímo. „Ne takhle,“ bránil se. „Prostě jen chci, aby ses podílela.“
„Dobře. A když se podílím, bude ten byt jednou i můj?“ Zasmál se. „No to ne, ten je napsaný na mě.“ A v tu chvíli mi došlo, že tohle vůbec není fér. Když jsem to říkala kamarádce, nechápala. „Počkej…“ přerušila mě hned na začátku. „On chce, abys mu pomáhala splácet jeho hypotéku, ale byt ti nikdy nebude patřit?“
Přikývla jsem. „A ty mu platíš jídlo, účty, věci do bytu… a ještě chce, abys mu dávala peníze na jeho byt?“ Přikývla jsem znovu. „A co ti řekl, když ses zeptala, co bude s těmi penězi, kdybyste se rozešli?“ „No… že by byly pryč.“
Kamarádka se rozesmála. „No to je skvělý byznys! On si u tebe udělal zadarmo spolufinancování svého bytu a ty z toho nebudeš mít nikdy nic? To si děláš srandu!“ A měla pravdu. Bylo to směšné. Sedli jsme si večer a já mu v klidu řekla, že mi to nepřijde fér.
Že ráda přispívám na věci, které společně využíváme, ale že dávat peníze na něco, co nikdy nebude moje, mi nepřijde správné. A jeho reakce? „Takže ti na mně nezáleží?“ Zůstala jsem na něj zírat. „Cože?“ „No… kdyby ti na mně záleželo, chtěla bys mi pomoct.“ To nemyslíš vážně.
„Počkej. Takže jestli nebudu platit půlku hypotéky, tak to znamená, že ti nechci pomoct?“ „No… prostě mi to přijde fér,“ pokrčil rameny. A v tu chvíli jsem věděla, že je konec. Dala jsem mu pár dní na rozmyšlenou. Třeba si to uvědomí, třeba pochopí, že se mýlí. Ale ne.
Místo toho mi začal nenápadně vyčítat i jiné věci. Že moc utrácím. Že bych měla víc přispívat na domácnost. Že mu přijde divné, že nechci investovat do „naší budoucnosti“. A já si uvědomila, že tohle není vztah, který chci. A tak jsem se jednoho dne sbalila a odstěhovala se.
O pár týdnů později mi napsal zprávu. „Doufám, že se máš dobře. Jen jsem ti chtěl říct, že je těžké všechno platit sám. Když budeš chtít, můžeš se vrátit a znovu se dohodneme.“ Neodpověděla jsem.
Protože už jsem si sehnala svůj vlastní byt. Malý, ale můj. A nemusím nikomu pomáhat splácet jeho sny. Protože to není o lásce, o vztahu nebo o spravedlnosti. Je to jen výhodný obchod pro něj. A láska by nikdy neměla být past.
