Článek
S Petrem jsme spolu byli šest let. Byl to můj nejlepší přítel, moje láska, člověk, kterému jsem se svěřovala se vším. Plánovali jsme budoucnost, mluvili jsme o dětech, o domě, o společném životě.
A pak si našel mladší. Ze dne na den mě vyměnil. „Potřebuji něco nového“ Nikdy nezapomenu na ten večer. Přišel domů a tvářil se divně. Nejdřív jsem si myslela, že má prostě jen špatný den v práci. Ale pak se na mě podíval a řekl: „Musíme si promluvit.“
A pak to přišlo. „Nechci ti ublížit, ale… už v tom nevidím budoucnost. Myslím, že jsme se vyčerpali. Potřebuji něco nového.“ „Něco nového?“ zopakovala jsem. A v tu chvíli mi to došlo. Byla v tom jiná.
O pět let mladší, bez závazků, plná energie. Holka, kterou potkal na firemním večírku. Prý ho okouzlila. A tak sebral svoje věci a odešel. Žádná lítost, žádné dlouhé vysvětlování. Prostě jen: „Potřebuji něco nového.“
A já tam zůstala sedět. V bytě, který jsme spolu sdíleli, s pocitem, že všechno, co jsme měli, najednou nic neznamená. Těžký rok, ale přežila jsem. První měsíce byly peklo.
Všude byly vzpomínky. Každý roh v bytě mi ho připomínal. Každá písnička v rádiu, každé místo ve městě. A on? Byl šťastný. Sdílel fotky s ní, jezdili na dovolené, smáli se na Instagramu. Vypadalo to, že se mu splnil sen.
Já mezitím sbírala zbytky své důstojnosti a snažila se znovu nadechnout. A povedlo se mi to. Postavila jsem se na nohy. Po roce už mi bylo dobře. Začala jsem se zase usmívat, našla jsem si nové přátele, začala cestovat. A pak jsem na něj přestala myslet úplně.
Život šel dál. Měla jsem novou práci, nový byt. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří za to stáli. Už jsem vůbec neřešila, co je s ním. A pak jednoho dne zazvonil telefon. Neznámé číslo.
„Ahoj… Já vím, že je to nečekané. Ale potřeboval bych s tebou mluvit.“ Byl to on. Setkali jsme se v kavárně. Bylo zvláštní ho po těch letech vidět. Už to nebyl ten sebevědomý muž, který mě opustil se slovy „potřebuji něco nového“. Vypadal jinak. Unaveně. Měl vrásky, pohublý obličej, smutné oči.
A pak začal mluvit. „Udělal jsem obrovskou chybu,“ přiznal. Prý s ní vydržel jen dva roky. Byla krásná, ale hrozně povrchní. Pořád chtěla někam chodit, bavit se, utrácet jeho peníze. A pak ho podvedla s někým jiným – stejně jako on kdysi podvedl mě.
„Celý ten čas jsem myslel na tebe,“ řekl. „Ty jsi byla ta nejlepší, co jsem měl. A já to všechno zahodil.“ A pak přišel ten šok. „Můžeme to zkusit znovu?“ Jako by se nic nestalo…
Koukal na mě, jako by si myslel, že na něj celou tu dobu čekám. Jako by zapomněl na to, jak moc mi ublížil. Jako by se dalo jen tak vymazat těch pět let, během kterých jsem se dávala dohromady. A já? Jen jsem se usmála.
„Víš, když jsi odešel, zhroutilo se mi všechno. Myslela jsem, že už se nikdy nepostavím na nohy. A dnes? Dnes jsem šťastná. Bez tebe.“ Viděla jsem, jak mu to dochází.
A pak jsem vstala, hodila peníze na stůl a odešla. Už jsem ho nikdy neviděla. A víte co? Bylo mi to jedno. Protože někdy musí lidé pochopit, že když něco zahodí, už to zpátky nedostanou.
