Článek
Ještě před rokem jsem si myslela, že mám život pod kontrolou. Práce, která mě bavila, přítel, se kterým jsem plánovala budoucnost, a představa, že všechno bude jen lepší a lepší. A teď? Sedím tu s hromadou účtů, které nedokážu zaplatit, a s přítelem, který se tváří, že se ho to netýká.
Všechno to začalo tak nevinně. Michal přišel s nápadem, že si půjčíme na auto. Nic velkého, říkal, splátky zvládneme levou zadní. A já, hloupá husa, jsem mu uvěřila. Pak přišla další půjčka na dovolenou, protože „si to přece zasloužíme“. A než jsem se nadála, topili jsme se v dluzích až po uši.
A co Michal? Ten ztratil práci. Prý „restrukturalizace firmy“. Jasně, to se může stát každému. Ale místo aby hledal novou práci, celé dny jen sedí doma a kouká do mobilu. A já? Já chodím do práce, snažím se vydělat dost na to, abychom měli co jíst, a po večerech přemýšlím, jak zaplatit všechny ty účty, které se na nás valí.
Nejhorší na tom všem je ten pocit bezmoci. Každý měsíc se modlím, aby mi vyšla výplata na všechny splátky. A když se mi to povede, nemám ani na kafe s kamarádkou. Michal se tváří, že je všechno v pořádku. „Však ty to zvládneš, jsi šikovná,“ říká mi. Jako by to byla moje povinnost, živit nás oba a ještě splácet dluhy, které jsme nadělali společně.
Kolikrát jsem už přemýšlela o tom, že od něj odejdu. Ale kam? Nemám ani korunu bokem, všechno padne na splátky. A co když se situace zlepší? Co když Michal konečně najde práci a začne se snažit? Pořád ho miluju, i když mě někdy štve k zbláznění.
Moje máma vždycky říkala, že láska prochází žaludkem. Teď vím, že prochází i peněženkou. A ta moje je prázdná. Někdy mám chuť všechno zabalit, sbalit si kufr a prostě zmizet. Ale pak si vzpomenu na všechny ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili, a zase zůstanu.
Je to jako začarovaný kruh. Čím víc se snažím z té situace dostat, tím víc se do ní zamotávám. Kamarádky mi radí, ať ho nechám být, že si za to může sám. Ale copak můžu jen tak odejít a nechat ho v tom? Vždyť jsme do toho šli spolu.
Měla jsem být přísnější? Měla jsem říct ne, když přišel s nápadem na další půjčku? Nebo jsem prostě jen naivní holka, která uvěřila, že láska všechno vyřeší?
Nejhorší na tom všem je, že nevím, jak z toho ven. Každý den je boj. Boj s účty, s Michalovým nezájmem, s vlastními pochybnostmi. A já už nemám sílu bojovat. Chci zpátky svůj život, svou svobodu, svůj klid.
Ale co když odejdu a on se změní? Co když najde práci hned druhý den po tom, co ho opustím? Budu pak litovat, že jsem to nevydržela? Nebo budu konečně svobodná?
Je to smutný obraz dnešních vztahů. Partneři, kteří se topí v dluzích, a jeden táhne za oba. Partneři, kteří si ani neuvědomují, jakou zátěž na toho druhého kladou. A pak se diví, že vztah nefunguje. Že se partnerka cítí využívaná. Že chce odejít.
Tak co mám dělat? Mám zůstat a doufat, že se něco změní? Nebo mám sebrat odvahu a odejít, i když nevím, kam? Jedno vím jistě - takhle to dál nejde. Něco se musí změnit. A jestli se nezmění Michal, budu se muset změnit já. Protože tohle není život, ale přežívání. A já chci žít, ne jen přežívat.
