Článek
Poznali jsme se na koncertě, kdy jsem postávala u baru a on se mě zeptal, jestli mu nemůžu pohlídat drink, než se vrátí z toalety. Překvapil mě tím, že se opravdu vrátil. A ještě víc mě překvapil tím, že jsme si celý večer povídali, jako bychom se znali odjakživa. Od té doby jsme od sebe byli jen málokdy.
Martin je architekt, miluje staré budovy a není z Prahy jako já, ale z malého města u Plzně. Je fajn, vtipný, pozorný. Prostě kluk, kterého bych si přála potkat už dávno. Ale je tu jedna věc – jeho maminka. Setkaly jsme se zatím jen dvakrát, poprvé když přijela do Prahy a šli jsme na oběd. Celou dobu si mě měřila pohledem a pak mi řekla, že jsem „překvapivě normální na holku z velkoměsta“. Druhé setkání bylo na Martinových narozeninách, kdy se mě zeptala, jestli už plánujeme rodinu, a když jsem odpověděla, že teď ne, povzdechla si a řekla, že Martinovi je už třicet dva a že by neměl mrhat časem.
Byla jsem proto nervózní, když mi Martin napsal, že má překvapení. Doufala jsem, že půjdeme na koncert nebo na večeři. Nebo že mi koupil knihu, o které jsem mluvila. Nebo cokoliv jiného. „Vezmu tě někam, kde to ještě neznáš,“ napsal v pátek ráno. „Sbal si věci na dva dny.“
Byla jsem nadšená. Miluju nová místa. A miluju Martina, když se takhle romanticky nadchne. Sbalila jsem si batůžek s nejnutnějšími věcmi, nechala doma kočku sousedce a nasedla do jeho auta. „Tak kam jedeme?“ zeptala jsem se, když jsme vyjížděli z Prahy. „To je překvapení,“ usmál se tajemně.
Dálnice mířila na západ a já sledovala, jak se krajina mění. Povídali jsme si o všem možném – o Martinově práci na rekonstrukci staré továrny, o mém novém projektu v marketingové agentuře, o filmu, který jsme viděli minulý týden.
Po dvou hodinách jsme sjeli z dálnice a Martin zamířil do krajiny, kterou jsem neznala. Malebná města, pole, lesy. Myslela jsem, že třeba jedeme na nějakou krásnou chalupu nebo penzion. Možná mi chce ukázat nějakou architektonickou perlu.
Když jsme zabočili k ceduli s nápisem Borovice, něco ve mně se zachvělo. Vždyť to je… Ne, to nemůže být pravda. Jenže bylo. Sjeli jsme z hlavní silnice na menší cestu a pak do známé ulice s pečlivě upravenými předzahrádkami a já okamžitě poznala dům jeho rodičů. Ten samý, který jsem viděla na fotkách.
„To je tvoje překvapení?“ zeptala jsem se s úsměvem, který mi tuhnul na rtech. „Návštěva u tvých rodičů?“ Martin se na mě nadšeně podíval. „Přesně tak! Mamka nás pozvala na víkend. Uvařila tvoje oblíbené jídlo, ptala se mě, co máš ráda. A taky má pro nás nějaké dárky.“
Polilo mě horko. To nemůže myslet vážně. Jeho matka mě přece nesnáší. Ty pozvánky a dárky, to je určitě nějaká past. Chtěla jsem něco říct, ale v tu chvíli se otevřely dveře domu a v nich stála jeho maminka, usměvavá jako ze žurnálu, a mávala na nás. „Ahoj, zlatíčko! Ahoj, Terezko!“ volala a já jsem se pokusila o nejpřirozenější úsměv, jakého jsem byla schopná.
Následujících čtyřiadvacet hodin bylo jako z nějakého surrealistického filmu. Martinova maminka – paní Helena – byla najednou samý úsměv a laskavost. Uvařila mi moje oblíbené těstoviny s bazalkovým pestem (jak to věděla?), ptala se mě na moji práci a dokonce nechala manžela, aby nám ukázal fotoalbum z Martinova dětství.
„Víš, Terezko,“ řekla mi, když jsme byly samy v kuchyni, „ze začátku jsem byla trochu nedůvěřivá. Martin měl vždycky takové zvláštní přítelkyně. Ale ty jsi jiná. Vidím, jak se na něj díváš.“
Uvnitř jsem cítila směs úlevy a zmatku. Co to najednou do ní vjelo? Copak mi před třemi měsíci neřekla, že holky z města nejsou dost praktické pro život? A neříkala svému synovi, když si myslela, že to neslyším, že by si měl najít někoho, kdo mu bude chtít vařit a ne jen budovat kariéru?
Večer, když jsme leželi s Martinem v jeho staré dětské posteli, která pro dva dospělé lidi byla směšně malá, jsem se ho zeptala, jak se to stalo, že mě jeho máma najednou nemá za nepřítele.
„O čem to mluvíš?“ podivil se. „Ona tě vždycky měla ráda. Jen je trochu opatrná, víš? Říkala, že jsi první, kterou jsem přivedl domů, a že to asi myslím vážně.“ Dívala jsem se na něj v úžasu. On si vážně ničeho nevšiml? Těch pohledů, poznámek, toho hodnocení?
„Martínku, drahoušku,“ ozvalo se ráno z chodby a dveře se otevřely bez zaklepání. Jeho matka stála v růžovém županu, s tácem plným snídaně. „Udělala jsem vám palačinky. Víš, Terezko, ty s marmeládou jsou Martínkovy oblíbené už od školky.“
Usmála jsem se a pomyslela si, že tohle bude ještě dlouhá cesta. Ale možná, jenom možná, když příště přijede za námi do Prahy, zkusím se víc snažit. Protože Martin je to nejlepší, co mě potkalo. A jeho máma… no, řekněme, že je teď nejvíc překvapivou částí našeho vztahu.
