Článek
Krásná, vtipná, uměla se bavit, měla ráda děti. Takový ten typ ženy, která okouzlí celou kavárnu, když vejde. Jenže já si neuvědomil, že tenhle šarm má i druhou stranu. Stranu, kterou úplně nechceš poznat u hotelového bazénu, mezi cizími lidmi a hlavně – když jsou poblíž vlastní děti.
Tahle dovolená měla být taková zkouška. Nejen pro nás dva, ale i pro to, jak si sedne s mojí osmiletou dcerou a desetiletým synem. Bral jsem to vážně, i když jsme nebyli spolu dlouho. Děti o ní věděly, párkrát jsme byli na výletě, všechno šlo hladce. Tak jsem si řekl – proč ne? Pojeďme všichni k moři, ať si trochu užijeme a zjistíme, jestli bychom to mohli jednou zvládnout jako rodina.
Ze začátku všechno vypadalo dobře. Slunce, moře, Andrea v plavkách, smála se, blbla, večer sklenička vína. Měl jsem z toho radost. Ale třetí den jsem si začal všímat, že všechno musí být podle ní. Kam půjdeme na večeři – Andrea rozhodne. Co budou moje děti dělat – Andrea má jasnou představu. Když dcera nechtěla do moře, Andrea ji začala přemlouvat tak dlouho, až malá brečela. Prý že „nesmí být rozmazlená“. Já jsem to přešel, nechtěl jsem hned dělat dusno. Ale v hlavě mi to zůstalo.
Pak přišel den u bazénu. Děti si hrály s míčem, byla tam skupinka animátorů, mezi nimi jeden kluk, mladý, přátelský, mluvil trochu česky, jinak anglicky. Věnoval se dětem, organizoval hru. Andrea seděla na lehátku, usrkávala koktejl a najednou začala cosi gestikulovat. Nejdřív jsem nechápal, ale pak mi došlo, že se jí nelíbí, že ten animátor prý „okřikl“ našeho syna. Byla to úplná prkotina. Míč mu spadl mezi ostatní děti a on ho šel bez řečí sebrat. Ale Andrea vyskočila a během pár vteřin už na něj mluvila zvyšujícím se hlasem. Anglicky, česky, gesty, výrazem – bylo to trapné.
Nejdřív jsem si myslel, že se trochu zklidní. Ale ne. Začala mu vyčítat, že nemá právo se k dětem takhle chovat, že neumí jednat s lidmi, že jestli ho baví být animátorem, ať se naučí pravidla. Děti stály vedle nás a vypadaly hrozně rozpačitě. Ostatní rodiče se otáčeli. Animátor zrudl, něco zamumlal a odešel. Andrea si sedla, celá rudá, a jen si povzdychla: „Tak a máme klid.“ A já jsem tam seděl a cítil jsem se úplně pitomě.
Ten klid jsme rozhodně neměli. Děti byly zaražené, celý zbytek dne chodily jako po špičkách. Mluvili jsme o tom až večer. Dcera mi řekla, že se jí to nelíbilo, že to bylo trapné a že se za Andreu styděla. A já jsem jí to nemohl vymluvit. Sám jsem se styděl. A poprvé jsem si uvědomil, že možná dělám chybu. Že to nebyla výjimečná situace, ale že tohle je její přístup. Že kde se jí něco nelíbí, tam se křičí. Že problém se neřeší, ale útočí. A že když se někdo nebrání, je to jeho vina.
Další dny byly jako na houpačce. Chvíli smích, pak dusno. Andrea měla výbuch kvůli tomu, že na snídani nebylo čerstvé ovoce. Potom kvůli tomu, že delegát neodpověděl na zprávu. Děti si začaly držet odstup. Syn dokonce jednou zašeptal, jestli se s ní budeme muset vídat i doma. To mě zabolelo. Věděl jsem, že se něco pokazilo. A že už to nejde jen tak přejít.
Přemýšlel jsem, co se to vlastně stalo. Jestli jsem si Andreu špatně přečetl. Jestli jsem byl zaslepený. Anebo jestli se takhle prostě jen chová, když má „svoje dny“. Ale to není omluva. Tohle nebylo o hormonech. Tohle bylo o tom, že si myslí, že má pravdu za každé situace. Že její emoce mají přednost. A že ona je ta, kdo rozhoduje, co je správné.
Když jsme se vraceli domů, byl jsem vyčerpaný. A ne z vedra. Cítil jsem, že už jí nedokážu věřit jako dřív. A hlavně – že jí nechci dát prostor, aby se stala součástí života mých dětí. Ne tímhle způsobem. Ne s tímhle přístupem. Mluvili jsme o tom ještě v autě, snažil jsem se jí to vysvětlit. Nešlo to dobře. Ohradila se, že děti jsou moc citlivé, že jsem měl stát za ní, ne za „nějakým animátorem“. A já jsem jen seděl a říkal si, že tady končí něco, co možná ani nemělo začít.
Dnes už nejsme spolu. Přiznávám, že jsem v tom měl kus smutku. Ale taky velkou úlevu. Protože tohle byla dovolená, která mi otevřela oči. Ukázala mi, jak důležité je vidět člověka v různých situacích. A hlavně – že to, jak se chová k cizím lidem, říká hodně o tom, jak se jednou může chovat i k vám.
Někdy stačí jedno odpoledne u bazénu, aby člověk pochopil víc než za půl roku ve vztahu. A i když to bolelo, jsem rád, že jsem to zjistil dřív, než bylo pozdě.
