Článek
Vlasy jsem měla spletené do copu, oblečená do pohodlného svetru, který se mnou pamatuje lepší časy, ale nechci se ho vzdát. Ne že bych neměla nic jiného, ale zrovna tenhle kus oblečení má v sobě něco domáckého. Cítím se v něm bezpečně. A pohodlí, to je pro mě poslední dobou to největší bohatství. Možná jsem nevypadala jako z katalogu, ale necítila jsem se špatně.
Odrbaná slunečnice
Do práce jsem přišla trochu později než obvykle, protože mi cestou ujel autobus a další měl zpoždění. Usazená na své obvyklé židli, s hrnkem kávy v ruce, jsem už v duchu plánovala, jak přežiju ten maraton e-mailů, hovorů a vyplňování tabulek. A v tom přišel on. Ten kolega, co je vždycky tak trochu mimo rytmus všech ostatních. Ne nějaký výstřední blázen, to ne, spíš takový tichý pozorovatel, který občas prohodí větu, co člověka vyvede z míry, a pak zas zmizí do svého světa. Posadil se ke stolu naproti mně, chvíli se vrtěl, jako by hledal odvahu, a pak pronesl tu větu. „Víš, že vypadáš jako odrbaná slunečnice?“ řekl to bez smíchu, bez škodolibosti, spíš zamyšleně. V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech. Cože? Odrbaná slunečnice? To má být nějaký nový způsob, jak říct, že vypadám příšerně? Vážně si myslí, že mě tímhle zaujme?
Nechtěl mě urazit
Chvíli jsem na něj jen zírala. Mozek mi jel na plné obrátky. Přemýšlela jsem, jak to myslí, co tím sleduje, proč by to vůbec řekl. A hlavně – proč mně? Cítila jsem, jak se mi stáhnul žaludek, a v hlavě se mi začaly rojit všechny nejistoty, které si člověk nosí jako batoh plný kamení. Všechna ta rána, kdy se člověk kouká do zrcadla a vidí jen kruhy pod očima, rozcuchané vlasy a vrásky, které včera ještě neměl. Ale on se dál díval, trochu se pousmál a řekl: „Víš… já mám slunečnice rád. Jsou odolné. I když je vítr oškube, pořád se dívají za sluncem. A ty mi je hrozně připomínáš. Nejsi typ, co se vzdá.“ A v tu chvíli mi to došlo. Nechtěl mě urazit. Vůbec ne. On se jen snažil říct něco hezkého, po svém. Možná trochu neohrabaně, ale upřímně. A místo toho, abych se urazila, jsem se najednou začala smát. Nahlas. Upřímně. A on se přidal.
Slunečnice jsou bojovnice
Seděli jsme tam pak ještě chvíli, pili kávu, a já si uvědomila, že někdy člověk potřebuje slyšet něco jinak. Potřebuje, aby mu někdo ukázal, že i když se cítí opotřebovaný, není neviditelný. Že i když nemá drahé oblečení a perfektní make-up, může být pro někoho zajímavý, výjimečný. A že i věta, která zní jako urážka, může být ve skutečnosti největší kompliment, když se na ni podíváte srdcem. Od té doby, kdykoli se ráno oblékám do svého starého svetru, říkám si: „Tak pojď, moje odrbaná slunečnice. Dneska zase vydržíš všechno.“ Vydržím. Protože slunečnice nejsou křehké květiny. Jsou to bojovnice. A i když nejsou vždy perfektní, vždycky najdou způsob, jak se otočit za světlem. A přesně to mi ten den připomněl jeden tichý muž, co se snažil zaujmout ženu, která už dávno zapomněla, že si to zaslouží.
